Na Sněžce jsem byl poprvé se školním výletem ve druhé třídě. Lanovka toho léta roku 1949 jezdila pouze na Růžovou horu. Úsek na královnu pohoří se teprve dokončoval. Takže po svých.
Na vlastní oči
Při cestě zpět nám červnové proměnlivé počasí nabídlo i iluzi trosečníků uprostřed široširého oceánu. Zatím, co na vrcholu svítilo sluníčko, několik desítek metrů pod ním se od obzoru po obzor rozprostírala zvlněná hladina načechraných obláčků. Byli jsme jen několik kroků od místa, kde se cesta ztrácela v bílém moři, když se z něj pozvolna začalo vynořovat Zjevení. Nejprve zelený klobouk s ohrnutou krempou, jaký nosíval můj dětský idol, lesní adjunkt Pekárek, s jezevčí štětkou a množstvím odznaků. Opálený obličej pod ním lemoval stříbřitý plnovous. Na širokých ramenou huňatá pelerína a pod ní pestrá kostkovaná flanelka na mohutné hrudi. Dlouhá poutnická hůl rozhrnula zbytek mlhy a objevily se i krátké jelenicové kalhoty a silné svalnaté nohy ve vlněných podkolenkách, obuté do bytelných šněrovacích bot. Krakonoš! Stáli jsme jako zasaženi bleskem s tlamkami dokořán a já jsem docela zřetelně postřehl, jak na mě beze slova šibalsky mrknul. V mžiku vše zahalil mlžný opar, plazící se za ním jako nekonečný závoj. Až za mnoho let mi zlé jazyky vyzradily, že to byl nejspíš vysloužilý harrachovský fořt, Jindřich Buchal - Benecký, který takhle v Peci krakonošoval. Povídali.
In: Antipády/Poznámky k životopisu; Krkonoše - Jizerské hory 2003/10