Dýchavičný náklaďáček vysupěl kolem ještě nezarostlého tankového příkopu, ve kterém se bezostyšně rozvaloval téměř neporušený obrněnec, na táhlé návrší. Očím pětiletého kluka, zachumlaného na korbě mezi bednami šatstva a nádobí, se ve zpětném pohledu náhle vztyčil horizont, vyplněný mohutnou kulisou neznámých hor.
Pes, co uměl jazyky
Na svahu té největší, uprostřed lesní černi, plápolaly plameny požáru. Krkonoše mě vítaly jedním ze svých parádních čísel, efektem slunečních paprsků v zasklené verandě Zrcadlovek na Černé hoře. Byl to jen okamžik a vše zmizelo, jak auto sklouzlo do údolíčka, kde překrojena silnicí na dvě poloviny, rozhodila hrst svých stavení podhorská vesnice. „Jsme na místě!" zavolal napůl ještě v kabině národní správce firmy Josef Niewelt, strojní kolářství a hostinec. Pak mě vzal do náruče /byl to můj táta/ a nesl těch pár kroků ke dveřím táhlé budovy u silnice, našeho nového domova. Léto se lámalo do podzimu, byl rok po válce, „osídlování pohraničí" den prvý.
Dům byl již prázdný. V zšeřelém šenku s nepohodlnými lavicemi podél stěn, stál u vchodu do tanečního sálu stolek s podivně pokroucenýma nohama a na něm gramofon na kliku. Plechová roura vyzývavě trčela do prostoru a stavěla na obdiv tehdy ještě neoprýskané duhové barvy. Stejný gramofon byl na obrázku nalepen uvnitř odklopeného víka. Před ním směšný černobílý čokl, vořech, uliční směs a shluk tajuplných písmen. Maminka mě je naučila hláskovat teprve nedávno, ale rozluštil jsem je všechna: „His master's voice..." Naši už měli dávno složeno a já pořád stál jak očarován a do nekonečna si opakoval to nesrozumitelné zaklínadlo.
Na první noc se nepamatuji. Ale to ráno! V domě už vládl čilý ruch. Bosky jsem běžel po vyšlapaných prknech lokálu ke včerejšímu objevu. Pod gramofonovým stolkem ležel „His master's voice", živý, černobílý, chlupatý s vlhkým čumákem a jiskřivými korálky očí. Jmenoval se Waldemar von Gasthaus a byl tady doma. Vzápětí se nesměle pootevřely vchodové dveře a starý pan Niewelt, až donedávna majitel „naší" hospody i dílny a psův pán, s omluvným gestem zachrčel to své, později ještě mnohokrát opakované „Waldi, komm hier!" A Walda poslušně šel. Ale vždycky se za pár minut vrátil.
Těch několik zbylých německých obyvatel ve vsi, kteří ještě čekali na vystěhování do Německa, chodilo pracovat na statek. Většinu dobytka přibrali vojáci Rudé armády ke stádu, které hnali s sebou na východ jako válečnou kořist. Pár zatoulaných jalovic a koní, čekajících na nové osídlence, někdo krmit musel. Pan Niewelt už byl starý i dle mínění pana řídícího, šestadvacetiletého komisaře Revoluční gardy, tak mohl zůstat doma. Z chaloupky své dcery, které se zatemnil rozum, když její muž padl v uniformě wehrmachtu u Stalingradu, to měl do své bývalé dílny pěšinkou ve stráni sotva stovku kroků. Byl to mrzout a nemluva a kdo ví, co se mu honilo hlavou, když z povzdálí s Waldou v patách obcházel „werkštat" svého otce i děda. Zájezdní hospoda na malé vesnici mezi německým Trutnovem a českým Dvorem Králové, asi velké terno nebyla. Spolu s kolářskou dílnou to však k živobytí stačilo. Nebýt té prokleté války! Vetřelec, co se docela zručně oháněl pořízem u jeho ponku, ho však stále víc zajímal. Ledy se prolomily, když ten holobrádek přivezl tři skoro nové dřevoobráběcí stroje vyhlášené značky Rojek - Častolovice. To byla jiná muzika než jeho vrzající celodřevěná pásovka poháněná transmisí. Přes řemeslo se tak zvláštním způsobem sblížili. Starý přicházel a vyhaslýma očima se pomalu loučil s každým ohmataným hoblíkem a mladý ho nevyháněl. Nikdy nepadlo ani slovo. Jen vzácně, když se na fréze objevil nový nástroj nebo se na soustruhu z březového špalku vyloupl nezvyklý tvar kolové hlavy, procedil stařec do kuřácky zrezivělého kníru sotva slyšitelné „Gutt", „Schön" nebo „Praktisch". Stejně tomu rozuměl jen Walda.
Poslední Němci odjížděli do sběrného tábora v listopadu. Ten den přišel pan Niewelt nezvykle brzo ráno. Nevím, proč se tehdy nikdo nesmál, ač byl tak komicky vyšňořen. Pod božíhodovým kabátem měl ještě dvě saka a několik vest, na hlavě tři klobouky vmáčknuté do sebe a v náručí Waldu. Poprvé promluvil zřetelnou, i když kostrbatou češtinou: „Vemte si ho. U vás bude rád." Dodnes jsem mu za to vděčný. Jeho soukmenovci své domácí miláčky buď utratili, nebo nechali napospas osudu.
Walda se stal mým nerozlučným kamarádem v čase her a nezralých malin. S naprostou samozřejmostí plnil mé české povely. Na „lehni" dokázal být „nieder" i „down", na „přines" aportoval do zemdlení opelichaný tenisák a ještě se u toho šklebil těma svýma rošťáckýma očima. Hrál s námi fotbal, chytal pstruhy, neomylně našel keřík největších borůvek a hbitě jej očesal rovnou do huby. To jsem já mohl, teprve když jsem měl naplněný svůj džbánek s císařem pánem. Nebál se ani Dvořákovic krocana, což o sobě bez uzardění říci nemohu. Jen před babou Hamplovou, na kterou jsme z bezpečné vzdálenosti pokřikovali Hexa, měl respekt. Té se však báli všichni.
Nikdo nevěděl, kolik je mu let. Ale starý nikdy nebyl. Jen jednou večer zalehl do svého pelíšku pod gramofonem a ráno už byl ve psím nebi. Zahrabal jsem ho pod thují u pomníku padlých z první světové války.
Pan Niewelt to štěstí spočinout v rodné hroudě neměl. Když jsem ho viděl naposledy, stál mlčky na žebřiňáku mezi nesmyslnými ranci peřin a nejnutnějších svršků po boku své bláznivé dcery Marichen a několika dalších sousedů. Vášně prvních poválečných transportů už dávno vyprchaly, přesto se z hloučku přihlížejících osídlenců furiantsky oddělil jen můj táta a podal mu ruku. Aniž by se domluvili, řekli si každý po svém na shledanou. Do klapotu kol se zapíchlo jako vykřičník ještě Nieweltovo v této chvíli nepatřičně hlasité „My se vrátíme! Za rok, za dva..."
Už je to přes padesát let.
In: Antipády/Poznámky k životopisu; Čítanka z východních Krkonoš, SEVER Horní Maršov 1999; Výčepní list 3/2002; Krkonoše - Jizerské hory 2004/6