Lyrického bouřliváka Fráňu Šrámka mi z piedestalu klasiků přiblížila jeho zasvěcená obdivovatelka, má profesorka češtiny a společenského chování na lesnické škole, šarmantní Marie Hejnová. Jeho báseň „Svatba" mi učarovala natolik, že se i po letech stala velkou inspirací mé „veselky".
Tulák se tak lehko žení
Ženil jsem se necelých pět měsíců před narozením syna, po ani ne rok trvající známosti - neznámosti. Své přítelkyně jsem domů zásadně nevodil a rodičům se o svých láskách nikdy nesvěřoval. Také ten večer před dnem D jsem šéfovi, což byl shodou okolností můj táta, jen tak ledabyle nahlásil, že bych si na zítra rád vzal volno, neboť jdu na svatbu. „Jo, a komupak?" vyzvídal rodič. „Sobě", sykl jsem s předstíranou suverenitou. „Dělej si prdel z plasteliny", ukončil debatu přednosta domácnosti a pohroužil se do své oblíbené inzertní stránky Svobodného slova. Poněkud podezřívavější máti, pracující v té době v čistírně oděvů, vzala ráno na rychlovku přece jen pro každý případ vyčistit můj jediný dvouřadový oblek z tanečních, do kterých jsem z hloupé frajeřiny vlastně ani nechodil. Můj odjezd s motorkou do servisu ji ale uklidnil, takže spokojeně odešla opět pracovat. Já jsem ještě vybral na poště veškeré své úspory - celých 500 Kčs. K penězům jsem měl tenkrát čistě konzumní vztah. I když jsem vydělával poměrně slušně, utrácel jsem taky tak. Víc to nedalo. Celou pětinu stála objednaná svatební kytice, pro kterou jsem ještě stihl zajet do Trutnova. Zbylé čtyři stovky bohatě stačily na svatební husu pro čtyři v hotelu Varšava. Prstýnky měla má nastávající naštěstí z předešlé vážné známosti. Nepozvali jsme nikoho. V necelých dvaceti letech se mi to zdál být docela dobrý fór. Dnes už si tím tak jistý nejsem. Náš svatební průvod tvořilo osazenstvo jediného svobodského taxíku, vysloužilé Volhy pana Nesnídala, takto řidiče a zároveň ženichova svědka za volantem. Švagr Pepa, svědek nevěsty, se nezištně zhostil práce fotografa. Trvalo věčnost, než jsme přikrčeni s nevěstou na zadním sedadle, projeli rychlostí splašené želvy svobodskou hlavní třídou, následujíc parní válec před námi. V obřadní síni na MNV v Trutnově jsme ale byli včas. Zmatená matrikářka nás po několikerém nahlédnutí do předsálí uklidňovala, že počká, až budeme všichni. Nevěděla asi chudák, že k manželství, stejně jako k souboji, plně postačují dva svědci. Z celého obřadu si pamatuji pouze chvějící se drátek, kterým měl náš oddávající vyspraveny brýle. No a co? Po příjezdu domů, jsem měl konečně příležitost své nejdražší vzájemně představit. „To je moje žena. To jsou moji rodiče." Naši mi to vrátili s plnou parádou, když jsem přišel z vojny. Druhou neděli v prosinci nás pozvali na malou opožděnou oslavu tátových narozenin. Jen tak mezi řečí se přiznali, že se včera, po šestnácti letech společného života na psí knížku, vzali způsobem ještě komornějším. Pěšky a beze svědků, které ochotně zastoupili matrikářka s předsedou MNV.
Tak už se na nás nehněvejte,
že jste při tom nebyli,
když jsme se my s mojí milou
ženili.
In: Antipády/Poznámky k životopisu; Krkonoše - Jizerské hory 2003/7