Jinak voní seno koním, jinak zamilovaným. Věnec pohraničního opevnění, budovaný před druhou světovou válkou, působil na mne vždycky jako ohyzdné betonové bradavice na líbezné tváři české krajiny. Současní bunkrologové, nadšenci narození většinou dávno po válce, oceňují spíš stavební mistrovství budovatelů, či důmyslný systém vojenských stratégů. Za familiérními názvy rozlehlých objektů, jako je Dobrošov, Bouda, Adam nebo Hanička, lze najít i neskrývaný obdiv k možná největšímu morálnímu vzepětí českého národa ve 20. století, byť s trpkým koncem potupné kapitulace. Vztah mého táty k železobetonovým pevnostem Náchodska a Orlických hor, byl ryze emocionální s notnou dávkou sentimentu. Některým z nich v té hektické druhé polovině třicátých let pomáhal na svět.
Linie hrdinů
Nejen pachatelé zavrženíhodných skutků se vracejí na místo činu. Začátkem padesátých let, o mých pátých nebo šestých prázdninách, jsme s tátou osedlali naši stařičkou zetku a podnikli několikadenní výlet za vzpomínkami. Od mého rodného Dobrošova jsme po Jiráskově hřebenovce projeli velkou část Orlických hor. Tenkrát pro mě byl každý opuštěný řopík objevem. Nemohl jsem tušit, jak často je budu potkávat na pozdějších toulkách v Krkonoších i na svých zamilovaných Rýchorách. Větší objekty byly bohužel chráněny výstražnými cedulemi „Vstup přísně zakázán". Náš cílový bod, Haničku, dokonce střežili vojáci. Prohlédli jsme si ji alespoň dalekohledem z více než uctivé vzdálenosti. Nocovali jsme na nějaké samotě v okolí Bartošovic u Hanušů /nebo Hanousků? /, kde byl kdysi táta kvartýrem s partou tesařů, sbíjejících důmyslné šalunky také na Haničce. I po tolika letech jej hospodyně vítala jako starého známého a neomylně přichystala jeho oblíbenou pochoutku. Táta byl král sýrů, především těch pikantních s výrazným aroma. Rozleželý tvaroh, kterým paní Hanušová láskyplně mazala poctivé dřevorubecké krajíce chleba s máslem, byl parádně uklihlý a smrděl skutečně na sto honů. Byl pozdní letní podvečer, drželi jsme černou hodinku a i mě se po odpoledním výletě docela sbíhaly sliny. Poslední sluneční paprsek ještě na okamžik bliknul listovím okolních stromů a odhalil úchvatné divadlo na krajíci, do kterého jsem se právě labužnicky zakousnul. Tvaroh se vlnil tisíci trhavými pohyby čerstvě vylíhlé muší populace. Sklovitě bílí drobní červíci s černou tečkou droboulinké hlavičky dokonale splývali s okolním prostředím. Projela mnou vlna odporu jako elektrický výboj ze školního induktoru při hodině fyziky. Sousto mi bobtnalo v ústech, přesto můj první pocit byl, že chutná naprosto normálně. Táta i hostitelé, zabraní do debaty, již dávno jedli. Dlouho, předlouho jsem sváděl vnitřní boj, zda zkazit příjemný večer, ztrapnit hospodyni a tátovi znechutit zamilovaný pokrm. Jakákoliv výmluva nepřicházela v úvahu. Srdnatě jsem polkl - a ono to šlo. Snědl jsem celý krajíc a nikdo si ani nevšiml, jak mi do hrnku s podmáslím odkapávají slzy jako hrachy.
In: Antipády/Poznámky k životopisu; Výčepní list 4/2002