Jsem dítě podzimu. Snad proto na mě s radostnými svátky vzkříšení a nového života padá pravidelně nepřekonatelný splín. Intenzivní pocit marnosti a jakási mimovolní sebelítost, že mi nebyl dopřán dar víry, ba ani prastará folklorní tradice mi neuvízla pod kůží, mi dokáže zkalit i docela obyčejnou radost z toho všeho rašení, pučení a zelenání. V bezbožných padesátých letech mého dospívání ve vykořeněném pohraničí se největší církevní svátky smrskly na pouhé pohanské pomlázkové pondělí.
Ilustrace Renata Oppeltová
Tenkrát jsem ještě koledovat chodil. A docela jsem se těšil na dobrodružné ranní dobývání holčičích podkrovních pokojíků, přes půdy plné harampádí nebo závějí loňského sena. Nadlouho naposled, když mi bylo klackovitých třináct. Pochůzka skončila dost neslavně. U Novotných ve stodole jsem se propadl zteřelými prkny na udusaný mlat a vřískot jejich tří krasavic, zastižených šťastnějšími kamarády v nočních košilích pod peřinami v podkroví, jsem vnímal přes bolest rychle opuchajícího kotníku. Prostřední Slávka mi pak potupně snesla ještě košík s koledou, který naštěstí zůstal nahoře. Byl necelý rok po zlodějské měnové reformě, tak to v něm šustilo už napohled lacinými modrými tříkorunami a hladovými papírovými korunami, jak jsme nazrzlému dárečku z Moskvy říkali podle propagandistické napodobeniny, posílané tehdy přes hranice balonovou poštou od strýčka Sama. Jen stará Kvapilová dostála své pověsti známé držgrešle a počastovala naši čtyřčlennou skupinu hrstí hliníkového smetí jedno- a tříhaléřů v nichž se nepatřičně vyjímal jeden pětadvacetník, se slovy, ať se rozdělíme. Což samozřejmě ani při nejlepší vůli beze zbytku nešlo. Mezi křiklavě anilinovými vajíčky s budovatelskými obtisky se našlo i jedno syrové od nějaké zvlášť pragmatické hospodyně. Jako z jiného světa zářily dvě pestře malované kraslice zdobené pracnou voskovou batikou s nápisy „Pro štěstí" a „Z lásky" od sester Šebkových z početné kulacké rodiny, vystěhované „za trest" odkudsi z vnitrozemí. Holky příliš krásy nepobraly, ale svými předčasně vyvinutými vnadami, nám motaly hlavu dokonale. Ty dvě vyfouknuté skořápky jsem dlouho uchovával jako vzácnou relikvii. Ostatně, pokud si vzpomínám, ani má docela první kolednická příhoda není z těch, kterými se chlapi i po létech rádi pochlubí. Ještě než jsem slavnostně vyparáděn došel k hloučku čekajících kamarádů, přepadl mě u největší louže před hasičskou zbrojnicí bojovně naladěný kovářův houser. Nejprve mi oškubal barevné fábory z mé osmiproutkové „dynovačky", jaké snad pro všechny koledníky ve vsi pletl starý pan Čep. To ho ještě víc rozkurážilo, a protože jsem jako většinou prováhal okamžik vhodný k útěku, neohlížel se pranic na mé bělostné punčocháče a nažehlené kraťasy a bezohledně mě v tom blátě vyválel. Nedosti na tom! Sotva jsem se zmohl na zbabělý úprk, skočil mi pohotově na záda a než se mi podařilo ho setřást, málem mě silnými perutěmi umlátil. Když jsem toho roku po prázdninách začal chodit do školy, vyhýbal jsem se jeho oblíbenému stanovišti velikánským obloukem. Přesto se mu podařilo akci ještě několikrát zopakovat. To trauma mě provázelo poměrně dlouho, dokonce je jiný husák po čase přiživil. Křečovitá snaha vzkřísit staré zvyky mě přepadla o mnoho let později, v dusné atmosféře začínajících let „normalizace". Bydleli jsme krátce v novém domě, čerstvé sousedské vztahy byly ještě téměř bez trhlin, tak jsem to ještě jednou zkusil. Bylo krátce před polednem, prakticky jsme se již jen ve třech vraceli domů a v mírně opojené náladě jsme jen tak mimochodem zkusili vzít za kliku u sousedů, kteří měli ráno zavřeno. Prošli jsme suterénem po schodech do obytného přízemí, kde nás zradily vrzající dveře. Vzápětí se ozval z koupelny hlas mladé paní domu: „Zdeňkůů, podej mi kalhotky..." Koupila to, tak jak byla. Růžovoučká po koupeli a bezbranně mžourající krátkozrakýma očima. Od těch dob jsem na koledě nebyl. Takový zážitek je škoda rozmělňovat.
In: Antipády/Poznámky k životopisu; Krkonoše - Jizerské hory 2003/4
