Deset let jsme se dvěma dětmi bydleli v bytě 1 + 1 se společným příslušenstvím, jen díky postupnému parcelování většího bytu ženiných rodičů. Téměř stejnou dobu jsme byli na prvním místě v pořadníku žadatelů o byt. Stále nás však předbíhali ti údajně potřebnější. Když i poslední tutovku, byt usnesením obecního zastupitelstva rezervovaný pro učitele (manželka), stvrzenou písemným zápisem, dostal z neznámých důvodů příslušník STB, vykypěla ve mně furiantská krev venkovského frajera.
Jak je dobré mít kamarády
V naivní nevědomosti jsem se začal rozhlížet po stavební parcele. Výhled z okna naší obytné kuchyně byl sice dost omezený, přesto jsem ženě občas barvitě maloval bílou haciendu vysoko pod lesem na protější, sluncem zalité stráni. Shodou osudových náhod mě kamarád začátkem května 1972 vyhecoval k prohlídce vzorového domku dodávaného na klíč. Nebyl to žádný výkvět architektury. Papundeklový „monťák" vyráběly Rudné doly Jeseník, díky politickému uvolnění koncem 60. let v západoněmecké licenci firmy Kreibaum pod názvem OKAL teprve krátce, ale bylo to se základním vybavením, bez peněz a hlavně téměř ihned. Alespoň v poměru k minimálně třem letům stavění svépomocí. Jediná podmínka, samozřejmě vedle sehnání dlouhodobého úvěru od banky, byla postavit suterén do konce srpna, aby mohla být vrchní stavba montována ještě do zimy. Stavět tímto tempem nebylo tenkrát zvykem a každý rozumný člověk nám to rozmlouval. Samotný domek stál tehdy horentních 300 000 Kč a ani získání půjčky v plné výši, nebylo při našich platech zrovna jednoduché. Ale já už se rozhodl. Dávno před tím, než se nám podařilo vyběhat stavební povolení, jsem měl vybagrovanou stavební jámu včetně základových rýh. Několik dnů jsem pracně dobýval z řečiště Úpy kameny do betonu. Když jsem je dopravil na staveniště, spražil mě soused - odborník: „Z téhle kupičky nepostavíš ani kozí chlívek. Navíc omleté valouny se do základů zrovna nehodí." V té době se právě stavěla spodní stanice nové lanové dráhy na Černou horu. Stavebníci občas odstřelili nějaký ten vápencový skalní suk a vhodného kamene tam byly fůry. Stačila stovka pro řidiče náklaďáku... Nebylo to asi zrovna košer, ale stavěli tak všichni. Přestože jsem se celý život živil manuální prací, měla mě většina známých za „běloručku". Také stavaři z lanovky si ze mě parádně vystřelili. Když mi na parcelu vyklopili hromadu bělostného lomového kamene, trčel v ní jako maják přímo sochařský blok mramoru o objemu minimálně dvou kubíků a řidič i závozník potutelně cukali koutky úst v očekávání mých reakcí. Asi jsem je zklamal. Můj nepraktický mozek okamžitě vyprodukoval tu jedinou možnou variantu jeho užití. Po kolena v blátě, obklopen horami zeminy a stavebního materiálu, jsem si v duchu představoval šťavnatou zeleň udržovaného trávníku, pár okrasných keřů a jako dominantní solitér tenhle krásně tvarovaný kámen s výraznou kresbou růžovo černých pruhů na sněhovém pozadí. Pár dalších dnů jsem ho zblízka i zdáli zálibně okukoval a mezi tím občas klepl paličkou do těch menších, ve snaze přijít na kloub jednoduchému kamenickému grifu, jak z nich nadělat použitelné. Šel kolem na houby kamarád Zdeněk Kobr, ať je mu země lehká, v té době momentálně bez práce nebo spíš na dlouhodobé nemocenské, který už v životě dělal ledacos. Mimo jiné i dělníka v lomu. „Tlučeš do toho jako datel", popichoval. „Tak se předveď sám, rejpale" nezůstal jsem mu nic dlužen. Beze slov obnažil svou dokonalou muskulaturu, vzal mi paličku a ťuk - ťuk, nejbližší šutrák se rozskočil na poloviny. Ťuk - ťuk, ťuk - ťuk a byly z něj přijatelné čtvrtky, s kterými jsem už mohl pohodlně manipulovat i já. „Musíš koukat jjjak je rorostlej a vzít ho ppěkně přes léta. Mrammor je kukurrva křehkej..." vyrážel ze sebe svým typickým způsobem a já mu za tepla podkuřoval. „To je radost, když se to umí, tebe bych tu potřeboval". „Tak skoč pro pivo, já ti chvíli pomůžu", utrousil ten dobrý muž a už do toho bušil, radost pohledět. Když jsem se vrátil s ruksakem lahváčů, pyšně seděl u kupky kamení jednotné velikosti koňské hlavy. Utřel si z čela krůpěje potu a dobrácky hlaholil: „Rozklep jsem ti toho macka. Na toho bys asi fakt nestačil".
In: Antipády/Poznámky k životopisu; Krkonoše - Jizerské hory 2003/8