"Poctivej Honza"

04. dubna 2009    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Vojín A. T. za pár

Z ozbrojených sil Československé republiky jsem byl vyřazen krátce po sametové výměně vládnoucích garnitur, ještě před rozpadem státu, v jehož armádě jsem sloužil, a tak jistě neprozradím žádné vojenské tajemství svým přiznáním účasti na vývoji a konstrukci raketové zbraně. Zvlášť, když váleční štváči z NATO jsou dnes našimi spojenci a Varšavská smlouva zmizela nenávratně do historie.

Já vím, není to nic k chlubení, že jsem této zlotřilé instituci věnoval, byť nedobrovolně, dva roky svého života, ale žijeme jen jednou a nic se nedá vrátit. Hlas svědomí chlácholím alespoň tím, že jsem vojsko opouštěl jako prostý vojín, což je snad (při mém vzdělání a inteligenci) dostatečně výmluvné. Přestože mé jméno nenajdete ani v té nejpodrobnější encyklopedii, jen já vím, že někde na konci zástupu vedeného Wernerem von Braunem, Openheimerem a dalšími veličinami může směle figurovat i moje maličkost. Všechno spískal velitel roty nadporučík Polívka, komik zcela jiného ražení než jeho současný jmenovec, valašský král Bolek. Při jednom ze sobotních „parkových dnů", kdy většina řidičů z obavy před odpolední kontrolou „Železného dědka", náčelníka autodopravy, horlivě natírala své plechové veterány naftou, aby jim dodala aspoň krátkodobého lesku, si všiml vojáka, který sem očividně nepatřil, jak se s buldočí neúnavností snaží ze vzdálenosti několika metrů zabodnout útočný nůž do jednoho z posledních vzácných listnáčů někdejšího arboreta. Tehdy spatřila světlo světa myšlenka vyrobit maketu některé z raketových střel americké armády, umístěných tenkrát na území západního Německa a využít ji při brigádním cvičení. Že tím zprvu pověřil právě vojína Botru, stavebního dělníka z maďarsko - slovenské hranice, sice celou akci poněkud zlehčuje, ale to je opravdu jen jediné smítko na jejím celkovém věhlasu. Botrův řev a maďarské kletby, když si po půl hodině sekerou rozčísl koleno, čímž se ze slibného projektu vyřadil, přiměly velitele k racionálnějším úvahám a začal se rozhlížet po zdatnějším odborníkovi. To byla moje chvíle. Pod ve vzduchu visící hrozbou „mimořádné události" (krvácející rána vypadala opravdu děsivě) se mi ze zdrceného důstojníka podařilo vymámit vynikající podmínky: uvolnění z výcviku, několikanásobně prodloužený termín, dva pomocníky k dispozici podle potřeby a především strojní opracování dílů v patronátní civilní dílně v sousedství kasáren. Šťastnou souhrou náhod to byla jako na potvoru zrovna bednářská údržba místního pivovaru. Z dětského časopisu Ohníček jsem si překreslil siluetu americké raketové střely Honest John s jadernou hlavicí (v našem podání ovšem s nulovou dráhou letu). Jako kolový nosič byla určena osvědčená Praga V - 3S, jíž se musely přizpůsobit rozměry díla: délka něco přes 6m, průměr vyjma hlavice 1m s dvoumetrovými stabilizačními křidélky. Kostra z hustě kladených latí potažená pytlovinou, dostala ve finále khaki nátěr s výsostnými znaky US Army. Naložená na valníku bez postranic, s hlavicí vyzývavě trčící přes kabinu „véesky", mohla za temné noci, když padla mlha, možná, na některé zelené mozky zpracované propagandou, působit i hrozivě. Nám, co jsme na „Honzíkovi" pracovali, přinášel však jen samé potěšení. Především jsme do krajnosti protahovali přípravné práce v pivovaru. Bednárna sousedila se stáčírnou lahví a řehot veselých holek „krev a pívo" obsluhujících výrobní linku, nás co chvíli vytrhoval z pracovního zaujetí a tak jsme stále častěji odbíhali k běžícímu pásu pro lahvinku špatně zazátkované, ještě teplé desítky. S obdivem jsme sledovali i řemeslnické triky téměř osmdesátiletého bednářského mistra, který s virtuózní rutinou štípal mohutnou širočinou zápalku nadél nebo se toutéž sekerou desetkrát za sebou neomylně trefoval do narýsované čáry. Své jsem si užil i na několika cvičeních, kdy jsem unikátní model vozil neutěšenou krajinou vojenských prostorů, předstírajíc vpád amerického nepřítele na naše území. S potěšením musím konstatovat, že jsme v barvách Atlantického paktu, dík momentu překvapení, většinou slavně zvítězili. A utrpěla - li naše tehdy možná jediná „provozuschopná" raketa vůbec nějaké šrámy, pak pouze vinou nešetrného zacházení vlastní obsluhy.

In: Antipády/Poznámky k životopisu; Výčepní list 6/2003; Krkonoše - Jizerské hory 2004/2


 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.