Freiheit

Tvrzení mého táty, že se ve svých pětadvaceti letech ženil, protože jsem byl tak říkajíc „on the Road" bylo i při skutečnosti, že jsem přišel na svět dva a půl roku po svatbě rodičů něco, o čem se nediskutuje. Tak to prostě bylo! Další z mnoha tátových mystifikací vyšla najevo teprve dlouho po jeho smrti.

Foto Petr Rýgr

To už jsem se i já potkal s Abrahámem, což se jemu bohužel nepoštěstilo. V té době na mě dost intenzivně doléhaly tři základní a věčné otázky lidské existence: „Kdo jsme? Odkud přicházíme? Kam jdeme?" Ze všeho nejvíc mě zajímala odpověď na tu prostřední. Při pátrání po kořenech rodu jsem zjistil, že jsem měl prvorozeného bráchu! Dost mě to rozhodilo, i když zemřel v kojeneckém věku. A nikdy už se asi nedozvím, proč byla právě tahle událost v rodině tabu. To o existenci druhého bratra, který byl logickým výsledkem rozvedeného manželství mých rodičů, jsem jakous takous povědomost měl. Dokonce i o údajné sestře. Ta se stala nevědomky černou můrou spanilých jízd mého motorkářského období před vojnou, kdy jsme s pelotonem kamarádů objížděli blízké i vzdálenější okolí v honbě za „jinými" děvčaty. Jen Úpici jsem se vyhýbal obloukem. Vlastní matku jsem totiž od svých sedmi let už nikdy neviděl, přestože žila se svojí novou rodinou právě ve vzdálenosti těch sotva třiceti kilometrů. Z puberťácké trucovitosti jsem jedno pozdější setkání odmítl; další jsem už sice nevylučoval, ale ani nevyhledával. Navíc hrůze, že bych si začal něco s vlastní ségrou, děkují všechny mého zájmu ušetřené holky z Úpice. (No, alespoň většina.) Ještě po letech jsem tuhle možnost jako dobrý fór dával k lepšímu v pánské společnosti. Tolik minulost.

Právě tyhle psané útržky z curricula vitae mě přivedly do báječného redakčního kolektivu Výčepního listu nakladatele Petra Rýgra. Původně jsem jeho originální soukromé noviny považoval za povedenou recesistickou taškařici, až jsem se coby samozvaný redaktor ocitl v tiráži seriózního tisku. Redakčních porad se nikoliv zásadně, ale přece jen většinou neúčastním. Na tu výjezdní, 31. ledna 2003, jsem na poslední chvíli jel. Útulné redakční školící zařízení, turistická chata Hvězda na mystickém místě geologického zlomu v Broumovských stěnách, diáky z Maroka a především průvodní slovo kamaráda Ctibora Košťála, vyzkoušená jistota perfektní obsluhy a lukulského jídelníčku i napjaté očekávání neznámé pražské hudební skupiny Fénix - to vše slibovalo nevšední zážitek. Přes neposlušnou černou obludu (protože já jsem přece všech psů táta) jsem se seznámil s paničkou. Posmrkávající životní družka kapelníka skupiny, nekonečně dlouho ladící nástroje, si kompenzovala nachlazení upřímnou snahou podělit se s ostatními. Právě od ní jsem se důvěrně dověděl, že se vlastně čeká na zvukaře, který snad právě vyjíždí z Prahy. Když už se zpoždění nedalo ututlat, bavili jsme se alespoň průběžným hlášením průjezdů většími městy, přes všudypřítomné mobilní telefony. Mistr se přiřítil i s milostivou paní a hned se chopil řemesla. Dospělá krasavice se lví hřívou v dlouhých úpletových šatech s rolákem, působící ve sportovně laděné společnosti jako by ani nepřijela z Prahy, ale přinejmenším z Marsu, přisedla k jedinému člověku, kterého mimo muzikantů znala. Naproti mně, k mé indisponované společnici. Navazování kontaktů s cizími dámami mně potíže nikdy nedělalo, a tak jsme se okamžitě docela nenuceně bavili. Aby nepůsobila jako nějaká pražská krůta, hrdě hlásila, že je vlastně z kraje. No, a když jmenovala i Náchod, blýskl jsem se svým americkým rodištěm. „Jé, moje maminka byla taky z Ameriky", vyhrkla bezprostředně. „A taky se jmenovala Tichá", znejistěla náhle. (Aby ne, vždyť Amerika je vlastně samota, jejíž čísla popisná by na prstech jedné ruky hbitě spočítal i dlouholetý pracovník na pile.) „A za svobodna Škodová. Anna." slyším se, jak už automaticky kontruji. Takže sourozenci! Jednou to prostě přijít muselo. K mé vlastní i nevlastní sestře (dceři mé macešky) přibyla i ta třetí, poloviční. Tři sestry! Jako Čechov. Příběh z červené knihovny pepřili kamarádi okřídleným citátem z „Limonádníka" o mateřském znaménku zvící mexického dolaru i cimrmanovským „já nejsem tvůj otec, já jsem tvůj bratr." Má půl století nepoznaná ségra normálně bulela a já si jen v duchu nevěřícně brumlal spolu s Humpreym Bogartem z dnes už klasického kasovního trháku Casablanca: „Ze všech barů ve všech městech po celým světě ona přijde zrovna do toho mýho!"

In: Antipády/Poznámky k životopisu; Výčepní list 7/2004