Freiheit

Říjen je můj měsíc...ale to už tady bylo, to bych se jen opakoval. V úterý 8. října byl jeden z těch krásných podzimních dnů, dost možná jeden z posledních a obec Svoboda nad Úpou zajistila pro důchodce autokarový zájezd na Rýchory s pohoštěním na Rýchorské boudě. Borůvkové knedlíky jako od maminky i varianta pro masožravce v podobě bramborových knedlíků plněných uzeným jistě nebyly jediným lákadlem, ale fakt je, že se v znovuotevřené restauraci, která s novými nájemci nahradila mrňavoučký bufet, sešlo na 35 výletníků. Známá „děvčata" mě lákala, ať se taky přidám, i když jsem se až dosud jakékoliv činnosti spojené s klubem důchodců instinktivně bránil. Už dávno si nepotřebuju dokazovat, jaký jsem chlapák, ale přece jen, výzva to byla. Celý život se řídím rčením o vrabcích, co se houfujou, zatímco orel létá sám. I když přiznávám, stojí to stále větší úsilí.

Nakonec jsem sám sebe rychle přesvědčil a pod lákavou záminkou polodenní sluncem prozářené vycházky do míst milých mému srdci ještě před polednem vyrazil do kopců. Cesta začíná prudkým stoupáním a s malým oddechem na Slunečné stráni pokračuje dalším „krpálem" v podstatě až na napojení na Vojenskou cestu od Sklenářovic na křižovatce pod loveckou boudou Pašovkou. První zastávka na lok citronové šťávy a pohled na displej mobilu s ukazatelem času mě dost vyděsil. Šlapal jsem ty tři kilometry celou hodinu! Naštěstí zbývající úsek už nešel tak ztuha, také díky tomu, že jsem si pro tentokrát zakázal houby. Natolik se znám, že bych, přestože letos prostě nerostou, marnil čas zbytečnými odbočkami na mnohokrát prověřená naleziště. Myslel jsem, že o to víc budu fotit, ale nakonec zůstalo jen u klasiky jako obvykle: sluncem zalitá Pašovka, mnohokrát zvěčněný detail z vyhlídky na Maxovce (a zase neuskutečněné zachycení nějakého nevšedního pohledu na Rýchorskou boudu - do záběru mého předpotopního blikátka ještě na petrolej se prostě jinak docela fotogenická budova nevtěsná). Cestou zpět jsem přidal nevídaný a smutný pohled na Rýchorskou studánku bez vody a starou dobrou Vávrovku a tím jsem svou tvůrčí invenci vyčerpal. Na boudě jsem se odměnil jedním točeným Krakonošem, poklábosil s vrstevníky a s taktem sobě vlastním se vetřel do paměti nové paní vedoucí, což se může někdy hodit. Nakonec jsem dorazil živ a zdráv za světla domů. Tak to mám rád a spokojená byla i moje nejmilejší manželka. Že měl orel druhý den nohy jako z olova, to bych nenapsal ani do vrcholové knihy, i kdyby na Rýchorské boudě byla.

Nepublikováno

PS. O pár dnů později vyrazily v mých stopách moje děvenky, vybavené kvalitnější technikou a méně opotřebovaným elánem s podporou usilovné práce velkého kolorátora podzimu, aby mě přesvědčily, že dělají - li dva totéž, nemusí být výsledek vždycky totožný.