Stál jsem už v ušmudlané kabince výtahu. Na nevábné chodbě žižkovského činžáku má milovaná macecha, které jsem až do doby, kdy se stala babičkou mých dětí, říkal teto. Byla už vážně nemocná, drobounký uzlíček člověčiny s velkýma očima, ztracený v nepadnoucí zástěře. Bylo to vlastně naposled, co jsem ji viděl živou. Ještě se smála nějakému mému nejapnému vtipu a pak zcela zřetelně řekla: „Jdi už do prdele..." a zmáčkla tlačítko výtahu. Na obřadnosti jsme si nikdy nepotrpěli. Ale takhle?
In: Antipády/Poznámky k životopisu