Symbolicky 11. 11. v 11 hodin, spolu se dvěma minutami ticha, vypučí klopy kabátů ve většině demokratických států Evropy, v Kanadě a Spojených státech papírovými vlčími máky k poctě všech padlých ve všech válkách a jako oslava mezinárodního Dne válečných veteránů. Datum připomíná okamžik z roku 1918, kdy vrchní velitel spojeneckých armád maršál Ferdinand Foch a zástupce poraženého Německa Matthias Erzberger ukončili ve vlaku poblíž francouzského města Compliégne podepsáním příměří čtyřleté válečné běsnění první světové války. Již příští rok byl tento den slaven jako Den příměří v mnoha městech dohodových států, v Americe jako Den veteránů. Od listopadu 2001 si tento významný svátek připomínáme i v České republice. Jeho symbolem se stal červený květ vlčího máku, vyrůstající odedávna na válečných bojištích. Do všeobecného povědomí přešel z básně veterána z búrských válek, kanadského vojenského chirurga a básníka, podplukovníka Johna McCrae, který přežil několikanásobné vražedné plynové útoky na západní frontě u belgického města Ypres v roce 1915 a pod dojmem smrti svého nejlepšího přítele napsal dojemné verše o květech vlčích máků, vlajících ve větru na válečných polích.
Vlčí máky z flanderských polí
Téma Velké války, od jejíhož vypuknutí uplynulo letos plných 100 let, ve sdělovacích prostředcích právě vrcholí a společnost u nás již upíná mysl k 25. výročí sametové revoluce. Podobné myšlenky mi pulsovaly hlavou, když jsem si usazen v pohodlném křesle s plápolajícími plameny v krbu za zády, vychutnával odpolední kávičku. V útulné, v tuto roční dobu však téměř liduprosté restauraci Kravín u lyžařského areálu v Mladých Bukách jsme se s kamarádem Václavem zastavili při cestě ze slavnostního otevření elegantní dřevěné rozhledny Eliška u zachovalé a hojně navštěvované dělostřelecké tvrze Stachelberg nad trutnovskou obcí Babí. Hospoda byla přestavěna opravdu z bývalého velkokapacitního kravína, na jehož výstavbě na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století jsem se při konstrukci střechy spolu s partou spolupracovníků z přidružené výroby tehdejšího JZD osobně podílel. Jak ten čas letí! Má válečná zastavení věnovaná rakousko - uherským pilotům z Krkonoš by nejspíš nebyla úplná bez Bohumila, někdy též Gottfrieda Russe. Synek venkovského koláře Josefa Russe a jeho ženy Marie rozené Jeschek se narodil 25. 10. 1892 v Dolním Lánově u Vrchlabí číslo 202. Pilotní diplom FAI Rakousko číslo 176 získal již 26. 11. 1914 a první válečné roky strávil u Fliku 7, střídavě na ruské a italské frontě. Většinou létal na Albatrosu D. II (Oef) s číslem 53.16 na trupu, s nímž zaznamenal i svůj jediný doložený sestřel ruského nepřátelského letounu, stíhačky Nieuport. Pilotů s jedním nebo dokonce žádným sestřelem bylo mnoho, a přestože bojovali stejně statečně jako vyhlášená letecká esa, krčí se na pomyslném žebříčku slávy hluboko v jejich stínu. Ne každý se ale může pochlubit dvojnásobným udělením Zlaté medaile za statečnost od dvou císařů Podunajské monarchie. Russ obdržel první v hodnosti rotmistra od stařičkého mocnáře Františka Josefa I. 22. června 1916. O jeho leteckých kvalitách svědčí i fakt, že si jej jako pilota vybral k inspekčnímu letu nad liniemi fronty následník rakouského trůnu, Jeho Výsost arcivévoda Karel František Josef. Za odvážný přelet ruských postavení ho odměnil svým portrétem s vlastnoručním podpisem. A právě on již jako poslední rakouský císař Karel I. jej 31. srpna 1918 vyznamenal ceněnou a prestižní medailí podruhé. Důstojnický zástupce (to byla v R-U armádě oficiální vojenská hodnost) polní pilot Gottfried Russ patřil k těm šťastlivcům, kteří přežili válku. Krátce po demobilizaci nastoupil u mariánskolázeňské letecké společnosti Ikarus svého nejslavnějšího a legendami ověnčeného kolegy Julia Arigiho, jako předváděcí a akrobatický pilot. Se svým oblíbeným dvouplošníkem Albatros D. II (Oef) nazvaným Mopsi smrtelně havaroval při leteckém dni v Mostě 23. 5. 1920.
Albatros D.II (Oef) letecké společnosti Ikarus nazvaný Mopsi pilotovaný Gottfriedem Russem
Za odbornou pomoc děkuji jako již tradičně při tomto tématu panu Jiřímu Rajlichovi
Nepublikováno