Fotogeničnost Rýchor objevili mistři krajinářské fotografie i amatérští dokumentaristé už dávno. Zádumčivé nálady z Rýchorského pralesa se po Jiřím Havlovi nebo Ctiboru Košťálovi odváží fotografovat jen zoufalec. I my laičtí blikači s kapesním digitálkem však dokážeme ocenit svěží zeleň rašící trávy, rozkvetlou letní louku, sluneční paprsky ve větvoví lesa, jásavé odstíny zlata podzimu i běloskvoucí třpyt sněhových vloček v závějích. Kouzlo mají i orosené pavučiny s cáry mlh nebo závojem deště, vír chumelenice i třpyt vodní hladiny v Rýchorské studánce. Příležitost zajet si vyfotit chybějící snímky k jednomu z minulých článků se mi naskytla v nejméně vhodný čas. V zamračeném odpoledni v polovině dubna, kdy je nahoře krajina barevně nevýrazná s posledními zbytky špinavého sněhu a na Rýchorské boudě je vzhledem k mezisezoně logicky zavřeno. Spolu s kamarádem Pepou Čermákem jsme požadované fotky po dobrodružném hledání Údolí blesků pořídili. Odborníci přebytečné snímky většinou smažou, aby si uvolnili kapacitu paměťové karty. Mě vždycky říkal děda - nic nevyhazovat! Z nostalgie jsem vybral pár těch s přimhouřením obou očí koukatelných, pro vzpomínku na příjemně strávené odpoledne. Konec konců, ani to pivečko v hospodě Pod pralesem nebylo k zahození.
Nepublikováno
