Foto: Alois Miláček
Když se „kluci z naší uličky, co spolu hráli kuličky", ocitli zhruba uprostřed mezi sedmou a osmou životní dekádou, napadlo jednoho z těch čipernějších, že je nejvyšší čas se v životním poklusu chvíli zastavit, aspoň jednou za rok se sejít a společně si zavzpomínat. Zpočátku to opravdu byla jen klukovská parta z jednoho domovního bloku v jedné ulici poválečného Trutnova. Na plácku mezi domy z nich vyrostli aktivní fotbalisti reprezentující trutnovskou kopanou. Nikdo ale nežije v uzavřeném vakuu. Přidali se i nesportovní spolužáci, fotbaloví funkcionáři, kamarádi z práce, kamarádi kamarádů a tak se zformovala skvělá „pánská jízda" vrstevníků, která se v salonku trutnovského hotelu Patria sešla letos už popáté. Jako spolužák toho původního „zdravého jádra" ze základní školy jsem byl pozván poprvé. Přestože jsem se s některými borci od patnácti let neviděl, jako bychom se rozešli včera. I když jsme se zprvu třeba ani nepoznali. Pouhým pohledem na skalpelem poznamenané hrudníky v rozhalenkách košil by se jistě dala sestavit celá jedenáctka staré gardy sešívaných, ale přes početné bypassy, umělé chlopně a kardiostimulátory nikdo neskuhral, ani plačtivě nevzpomínal na staré zlaté časy. Naopak, všichni se v podstatě shodli, že ten starý, ponurý a šedivý Trutnov v opuštěném pohraničí, idealizovaný pouze ve vzpomínkách na mladá léta, rozkvetl do krásy a je z něj docela příjemné místo k životu i k návratům pro ty, které osud zavál jinam. Pojedli jsme, popili, zavzpomínali na kamarády, kteří už nikdy nepřijdou i na zmizelá zákoutí města našeho mládí, společně zazpívali. To bohužel beze mě. Kdysi jsem svému učiteli hudební výchovy Dr. Hladíkovi rukoudáním slíbil, že nikdy nebudu zpívat na veřejnosti. A já slovo držím. Dalo mi to ale velké přemáhání. Hezké odpoledne to bylo!
Nepublikováno