Freiheit

Vždycky jsem byl spíš na zajíce, ale králíky jsme měli doma taky.

Co králíky! Minimálně stovku králíků. Když přestala stačit vzorová králíkárna, obsadili společné kotce, odkud se prohrabali do stodoly a posléze pobíhali volně po dvoře. Pod hráněmi srovnaného řeziva pro tátovu kolářskou dílnu měli spoustu přirozených úkrytů a velká výhoda podobného odchovu spočívala v tom, že nepotřebovali nijak zvláštní péči ani krmení. Jen honičky v případě zálusku na králičí pečínku byly někdy i několikahodinovým adrenalinovým zážitkem. Nechtěným výsledkem byl pozdější údiv myslivců, když při podzimních honech slovili i několik činčil a českých strakáčů. To ale bylo v dávných dobách v hloubi minulého století s poválečným lístkovým systémem a nedostatkem prakticky všeho, nejen potravin. Udržovat kuchyni v provozované hospodě dalo rodičům jistě mnoho starostí a králičí maso tak bylo pravidelně na jídelníčku. V době plesů na pekáči skončilo jednorázově třeba i třicet ušáků. Zvyk mít v králíkárně živou konzervu se tradoval už od starého Rakouska a v době krizí a naposledy i II. světové války se rozšířil z venkova do měst, Prahu nevyjímaje. Před chovateli si nemohl být jistý žádný trs slušnější trávy ani podél silnic - o zvýšeném obsahu olova neměl nikdo ani ponětí. Dnes je chov králíků prakticky jen ušlechtilou zálibou a opečovávaní miláčci s rodokmenem, ověnčení medailemi z výstav a odchovaní na granulích, znají často zelenou trávu jen ve formě hrstky sena z vybraných lokalit bez nežádoucích příměsí. Ani tento přístup k chovatelství drobného hospodářského zvířectva však není žádnou novinkou, jak dokládá diplom z výstavy králíků v Trutnově uprostřed válečných let 25. 1. 1942. Chovatel Heinrich Lopatarsch z Mladých Buků obdržel pro své vystavované plemeno činčila velká prestižní 2. cenu. Předtištěné výtvarně zpracované litografické potvrzení, stylově pamatující klidnější léta, vypsanou rukou podepsal starosta pořádajícího spolku Beda Glaser.

Nepublikováno