Velký bratr a známý práskač internet sleduje nejen velikány dějin, ale někdy, spíš omylem než záměrně, i neznámé nicky z Horní Dolní. Při brouzdání vyhledávači se tak mezi vskutku renesančními osobnostmi někdy zaskvěje i mé nevýznamné a tuctové jméno. Tu mezi historickými badateli a znalci Krkonoš, tu mezi spisovateli nebo filmovými herci. Pochopitelně, že v každé takové zprávě je ukryto racionální pravdivé jadérko, ale! Do velkolepých rozměrů jsem ho vypiplal vlastním úsilím, se kterým zvěst o své výjimečnosti neúnavně rozšiřuju. Netvrdím, že jsem v horách nikdy nebyl, ale mnohem víc informací mám z literatury, starých map a dobových pohlednic. Každému zvídavému tazateli „zasvěceně" odpovím... a je to jako s tím anglickým trávníkem. Když se to dělá trpělivě a pravidelně desítky let, to by bylo, aby se výsledek nedostavil. Něco zbytečného jsem za ty roky i napsal, dokonce i knížku a na dalších se podílel. Přesto když mě někdo osloví „ tak co, ty spisovateli?" cítím spíš hořkost než zadostiučinění.
Filmografie
Stejně tak je to i s mou filmografií, na které se podle různých portálů se seznamy filmových hvězd „ještě pracuje". Poprvé jsem se v závěrečných titulcích, až úplně na konci pod nadpisem Spolupracovali, objevil v roce 2001 u filmového dokumentu od té doby milého přítele Pavla Štingla podle námětu Pavla Klimeše. Snímek o životě krkonošského hospodáře Friedricha Kneifela zahrnující na pozadí tragického 20. století rodinnou kroniku sudetského Němce z Janových Bud se jmenuje Jakou řečí mluví Pánbůh...? a zatím není volně ke stažení. Mezi herce jsem povýšil v dokumentu Fenomén Hrádeček aneb duchové pod Břečtejnem od nejlepšího režiséra her Václava Havla a jeho souseda po chalupě Andreje Kroba. V mé nejobvyklejší životní masce udiveného venkovského blba jsem v podstatě dělal jen „křoví" slavným a známým vypravěčům, ale na takové detaily se historická statistika neptá. Zářez je tam. Jako skutečná star v jedné z hlavních „rolí" jsem se rád mihl absolventským filmem MgA. Terezy Štěpánkové, tehdy ještě Bílové, o poválečné nedobrovolné migraci tisíců rodin nazvaným Cesta domů, vyprávěným s nadhledem mládí a laskavým porozuměním. Ve filmu z roku 2011 „hrají" i mé rodinné fotografie a sbírkové dokumenty i předměty. Dokumentární žánr je mi zřejmě předurčen. Sám sebe jsem si „zahrál" v jednom z dílů seriálu České televize ke stoletému výročí Velké války v roce 2014. (K spuštění je nutno označit "Pomníky: Sklenářovice"). Od rozhořčeného diváka jsem si vysloužil opovržlivý titul pseudobadatel. Mou životní zásadou je trochu upravený tradovaný citát Kingsleye Amise: „Kdo nedokáže nikoho nas-štvat, neměl by se vůbec do ničeho pouštět."
Nepublikováno