Lord William byl chudý. Jeho služebnictvo bylo chudé, jeho zahradník byl chudý... Tenhle vousatý skotský vtip mi vždycky připomene mé první Vánoce, na které si pamatuji.
Ježíšek v listopadu
Nikdy jsme nebyli chudí, nikdy bohatí. Služku jsme však měli, i když jen krátké tři měsíce, než ji koncem poválečného roku 1 „odsunuli" do Německa. Zdědili jsme ji i s domem „po Němcích" hned po příjezdu do pohraničí. Docela obyčejná vesnická holka, válečný sirotek bez příbuzných v křiklavě květovaných šatech a zástěře, s tím hrozným německým šátkem s uzlem na čele. Česky nejspíš rozuměla, mluvila ale nerada. To jen na mě, pětiletého vyjukánka, dokázala v bezpečí svého podkrovního pokojíku chrlit vodopády nesrozumitelné chrčivé němčiny. Neměl jsem v té době ještě kamarády a tak jsme si i přes značný věkový rozdíl bývali vzájemně blízko. Před odjezdem do sběrného tábora se přišla rozloučit dáma. V hnědém vypasovaném kostýmku s titěrným kloboučkem, úplně jiná, neznámá a cizí. Jen tajuplný úsměv a známé gesto, jímž mne zvala nahoru, ji prozradily. V komůrce již vyklizené a s připravenými kufry, stál v litinovém stojanu ubohý válečný náhražkový vánoční stromeček ze střapaté papíroviny, posypaný stříbřitou drtí. A pod ním velký barevný náklaďák ze dřeva, který musel stát majlant. Venku byl začátek listopadu a ona mi šeptala: „Toni, to je Ježíšek na památku." V záplavě různých špalíků z tátovy dílny, vysvícených žárovek a krabiček od krému, to mimo knížek byla dlouho jediná kupovaná hračka mého dětství. Ze strachu, abych ho nerozbil, jsem si s ním vlastně ani moc nehrál. Na opravdové Vánoce toho roku, i na několik dalších, si ale nepamatuji. Ani nevím, jak se vlastně jmenovala. Můj Ježíšek Annele.
In: Antipády/Poznámky k životopisu; Krkonoše - Jizerské hory 2002/11