Ještě než vykročíme, prosím laskavého čtenáře o shovívavost. Nemám na mysli žádnou konkrétní ani pomyslnou komunikaci, to jen tak žongluji s momentálními myšlenkovými asociacemi. Ale mohl bych: Třeba jak se pruský komerční rada z bohatého průmyslového města ve Slezsku na přímluvu jistého doktůrka Pauera stal majitelem ryze venkovského panství Vlčice v podhůří českých Krkonoš. Nebo jak po něm pojmenovali romantickou lesní pěšinu údolím Janského potoka, spojující náměstí dvou podhorských zapadáků, Svobody nad Úpou a Janských Lázní. Dobová pohlednice z časů, kdy se uvedená místa jmenovala Freiheit a Johannisbad a možná i pulsovala živým ruchem, mě ostatně k zamyšlení inspirovala.
Wihardova cesta z města
Začněme ale od Adama. Nikoliv od Zilvára, jak by se v tomto případě slušelo. Celý život mě zvláštním logicky nevysvětlitelným způsobem přitahuje osobnost vysmívaného mocnáře, který v té době ještě pevně seděl na trůně podunajské habsburské monarchie, Františka Josefa I. Kdo se jen trošíčku vyzná v tajemné magii čísel, měl by možná snadné vysvětlení. Jeho Veličenstvo se ráčilo narodit 18. srpna - stejně jako můj prapředek Václav na začátku 18. století, první z řady deseti doložených generací našeho rodu. Stejně jako moje nejmilejší žena Helena. A stejně jako továrnická dcerka Helenka Haase, která s ní má navíc společnou i tu devítku na konci letopočtu. Že stále netušíte, co to plácám? Alespoň Trutnováci by měli. Markoušovický rodák Alois Haase je jeden ze zakladatelů textilního průmyslu v oblasti, jehož letitou tradici tak lehkovážně opouštíme. Není divu, že se jeho dcera (jak bývalo v kraji zvykem) provdala za mládence od fochu, o sedm let staršího lnářského podnikatele z nedalekého města Liebau ve Slezsku. Dnes je to polská Lubawka pár kroků od hraničního Královce. Podle strohých osobních dat odtud Hugo Wihard, o němž je řeč, nevytáhl paty. 14. 6. 1852 se tu narodil a 10. 1. 1914 zemřel. Není bez zajímavosti, že jeho matka Marie Dorota, pro kterou si Hugo Wihard starší zajel pro změnu do Hostinného, pocházela z rodu Steffanů. Ano, ano, právě těch, kterým od roku 1868 nový pozemkový majitel vlčického panství Hugo Wihard velkoryse přenechal obratem za 150 tisíc rakouských zlatých celé Janské Lázně i s rozsáhlým komplexem okolních lesů. Rodina - nerodina, aspoň něco z celkové částky 407 500 zlatých zaplacených za velkostatek s centrem na zámku ve Vlčicích se mu podařilo umořit. Ale prý se tak příbuzní už předem dohodli. „Nové koště" se záhy, přesně 6. září 1871, osobně zúčastnilo vyčištění značně zpustlého okolí lázeňského vývěru minerální vody, nazývaného podle železitých solí v jejím chemickém složení jen prostě Ocelový s pořadovým číslem II. a jeho vysvěcení na Císařský pramen. Pro snadnější přístup pacientů i lázeňských hostů nechal v následujícím roce od Kolonády v lázeňském centru vybudovat složitým údolním terénem plným meandrů Janského potoka romantickou promenádní cestu s řadou dřevěných přemostění a idylických odpočívadel, nazvanou na jeho počest Wihardova promenáda. Osmiboký dřevěný altán na snímku byl postaven po velké povodni v roce 1897. Stál údajně téměř do konce Velké války a hned od počátku ho okupoval hostinský z hotelu Císařské lázně na protější stráni s nabídkou drobného občerstvení. Kšeft je kšeft, platilo tenkrát, stejně jako dnes. Samovolné propojení s náměstím ve Svobodě pečlivě udržovala až do druhé světové války místní pobočka Krkonošského spolku. Betonová kašna s čůrkem kdysi vyhledávaného minerálního pramene je dnes zarostlá kopřivami a veřejnosti téměř nepřístupná. Nevábné místo stále platí daň za nakládání s odpady v období k životnímu prostředí bezohledné vlády rudých komančů, kdy v malebném údolí za humny posledních obydlí vznikla neregulovaná skládka. Stejně dopadl i další z téměř třicítky oficiálních janskolázeňských pramenů pojmenovaný po již zmíněné Wihardově choti Heleně. Studánku v hloubi lesa na hřebeni Janského vrchu pod stromem označeným kdysi svatým obrázkem její patronky a se strmou přístupovou cestičkou z Rudolfova údolí, kterému dnes vévodí dětská léčebna Vesna, najde jen opravdový znalec.
Nečetl, ale souhlasí m. p.
Nepublikováno