Někdy je houbařská vášeň silnější než pud sebezáchovy. Patřím k postiženým jedincům. Nestačí mi, že táhnu na hřbetě už osmý křížek (i když pravda zatím jen půlku) a mein Herz ist kaput i po náročné operaci. Mám chaloupku na stráni, což hovoří samo za sebe. Vyšplhat domů z hospody v údolí je téměř horolezecký výkon. No a na houby se holt musí výš do kopců, tak už to na horách bývá. Přinést fotogenický úlovek se mi letos podařilo až napotřetí. Poprvé jsem přinesl asi pět kovářů slunících se u cesty do lesa. Vysupěl jsem stěží k první odpočinkové lavičce a myslel jsem, že je to má poslední hodinka. Nebyl jsem schopen obejít ani těch pár tutových meziček po rovině a zahanbeně jsem se vrátil zpátky. Obvykle se kasám, že když to se mnou jednou v lese sekne, zalezu do kopřiv a adié. Omyl, pánové. Něco v nás, co nás táhne skonat ve vlastní postýlce, je nezávislé na vůli. Když jsem se z té krajně neúspěšné houbařské výpravy trochu otřepal, vyšel jsem znova. Ne tak zhurta a po mírnější svážnici. Ani tehdy to nebyla žádná sláva. Pár prašivek jsem sice přinesl, ale několik hodin v lese systémem tři kroky - pařez, to nebylo žádné potěšení. A doma oheň na střeše, protože mi z neznámých důvodů nezvonil mobil. Dnes dopoledne šli kolem se slušným úlovkem sousedi (již podruhé v tomto týdnu) a to už ve mně bouchly saze. Po obědě jde do lesa na houby, navíc o víkendu, prý jen úplný debil, ale já už asi jiný nebudu. Pyšný sám na sebe, že jsem se vyškrábal na první hřebínek, jsem potkal mladou dvojici konkurentů. Asi jsem byl čitelný, protože dáma se samaritánskými sklony mě hned zmrazila dotazem: Pane, není vám špatně? Nechcete dovést domů? No nebudu zbytečně napínat, přežil jsem to. Úlovek měl tentokrát několik deka přes tři kilogramy čisté váhy, a to je i pro skromného chlubílka důvod k zdokumentování. Lesu zdar!