Vajíčka miluji. Jako kluk z vesnice jsem na nich vyrostl, bez ohledu, zda byla podle oficiální doktríny zdravá nebo téměř jedovatá pro vysoký obsah cholesterolu. A úplně jedno mi bylo, zda jsem si lámal hlavu s jednoduchým trikem mořeplavce Kolumba jak postavit vejce na špičku, nebo spekuloval v době, kdy české gastronomii vládla ruská vejce, proč je neznají v Sovětském svazu. Pravda, delikatesa francouzských labužníků - křepelčí vajíčka se tenkrát v Jednotě koupit nedala jako dnes v Kauflandu. Ale těch slepičích bývalo na kdákajícím dvoře stále dostatek a i bez červených razítek velkochovů většinou čerstvých. Takové syrové vajíčko uzmuté z kurníku a vypité ke krajíci posoleného chleba, mňam, to byla pochoutka. I smrdutý záprdek nějaké zanášející potvory se v přítmí rozlehlé stodoly občas našel. Ten už naše cvičené oko většinou poznalo, tak posloužil k nejapným kanadským žertíkům. Častokrát při snídani obvyklého bílého kafe z cikorky s nadrobenými kousky chleba jsem toužil po Full English breakfast mých oblíbených detektivů z americké „drsné školy", zejména po sázených vejcích se slaninou. Pominu - li Velikonoce, které byly přímo baštonádou z pestrobarevných vajíček na tvrdo, nabízela vynalézavá domácí kuchyně i ztracená vejce, míchaná, na měkko, do skla, volská oka a nespočet dalších úprav. Stejně jako obyčejný chléb se mi vajíčka nikdy nepřejedla. A nejlepší jsou na hniličku z bílého kalíšku s kohoutem po babičce.
Nepublikováno (proč taky?)