Freiheit

Když ještě lidé dovedli pracovat rukama, nebyla o šikovné řemeslníky taková nouze jako dnes. V současnosti tolik ceněná ruční práce bývala kdysi obživou převážné části populace. Každý venkovský kluk uměl vzít do ruky sekeru nebo pilu, kladívko i kleště, kosu i hrábě nebo zednickou lžíci či majzlík. Ti zručnější i hoblík, malířskou štětku nebo knejp a šídlo. Z výčtu je patrné, že samotný fortel nestačí, když chybí potřebné nástroje a nářadí. To už pochopili i všichni ti podnikatelé z leknutí a hojně využívají bohatou nabídku kutilských i řemeslnických udělátek novodobých stánků ukojení pro velké kluky jako je OBI, Baumax, Mountfield a desítky dalších. Naši otcové a dědové se uměli ohánět s primitivními pomůckami, dnes téměř pozapomenutými, které jsou často tvrdým oříškem v televizních zábavných soutěžích, a jejich názvy známe spíš z křížovek. Skoro v každé venkovské chalupě lze dodnes najít nějakou skříňku nebo bednu s nářadím děděným po generace. Napadlo mě probrat vercajk ve vlastní dílně, na který už dávno sedá prach a dílna té místnosti říkáme jen ze setrvačnosti a s jistou nostalgií. Jsem původním povoláním dřevokaz, stejně jako byl můj táta i tchán. Není divu, že nástrojů na opracování dřeva tam lze najít nejvíc. Do malé galerie jsem vybral ty méně známé, svým způsobem fotogenické se zvukomalebnými názvy. Na úvodním panelu jsou tři různobarevní kocouři odlišných tvarů. Hoblík kocour užívali koláři, truhláři, bednáři, částečně i tesaři všude tam, kde bylo potřeba spojit plochu prken pomocí svlaků. Používá se k vyhloubení drážky pro příčné zpevnění svlakem a jeho nezbytným protipólem je jiný hoblík - svlakovník. Žádné odborné traktáty nechystám. Jen občas dumám, na co asi táta myslel, když si ten prostřední jako tovaryš vlastnoručně vyráběl. Mám ho nejradši.

Táta kolář, já kolář - tak u kolařiny ještě zůstaneme. Hejno vlaštovek je také z dědictví. Za mých učňovských let se tomuto kovovému hoblíčku se stavitelným nožem a dvěma rukojetěmi na tvarování vnějších i vnitřních rádiusů podélného i čelního dřeva říkalo americký. V moderním provedení se prodávají dodnes, ale to viditelné letité osahávání mozolnatýma rukama jim chybí. Ta dřevěná k nim už na první pohled evidentně nepatří, i když je to nástroj založený na stejném principu. Sedlářský hoblík na kůži užívali údajně řemenáři papírenské firmy Piette v Maršově I. na hoblování šikmin při sešívání hnacích řemenů. Od jednoho z nich ho vyloudil můj pozdější spolupracovník a vzácný přítel, „dvorní" čalouník Jirka Jiruška. K stáru, když pomalu věšel řemeslo na hřebík, mi tu zajímavou hračku věnoval. Mám ho už řadu let, ale opravdu jen na parádu. Další tři kousky jsou po „dědovi". Tak jsme říkali tchánovi - mistru řemesla truhlářského. Možná ale pamatují ještě původního předválečného majitele truhlárny v někdejším Freiheitu Richarda Kulbe. Všechny byly potřeba při dýhování, což je proces, o kterém většina současných truhlářů nemá ani páru. Dýhovaný plošný materiál zastanou stroje a opravdové dřevo často nahradí umělohmotná fólie s dizajnem cizokrajných dřevin, které můžete mít klidně i na obkládačkách nebo na dlažbě. Když se ještě pracně slepovaly tak zvané sesazenky, používal se na krájení dýh nůž s dlouhou násadou zapřený do ramene nebo ta legrační pilka dýhořezka. A kladívko - nekladívko, motyčka - nemotyčka je „rajbovací" kladivo na přitlačování dýhy při lepení teplým kostním klihem, což byla zvlášť výživná fuška. Celoželezný c. k. vídeňský patent na letmý okamžik vyburcuje v paměti známou melodii - „dám dělovou ránu, bum, bum, bum, bum". Tak moc totiž připomíná siluetou starý ruský bubínkový revolver Nagant nebo rakouský Gasser. Mr. Samuel Colt promine. Ale chyba lávky. Je to jen prozaický „šraňkovník" brácha šraňkovacích kleští na úpravu rozvodu zubů pilového listu. Že pila bez šraňku neřeže, ví každé malé dítě. Teda aspoň v 19. století možná ještě vědělo. Spodní pevnou částí se patent upnul do svěráku, stavěcím šroubem se upravil náklon zubů a mechanickým posouváním pilového listu ob jeden zub se pákou vyhnula lichá řada zubů a pouhým otočením listu sudá. Jak jednoduché, rychlé a bez otlaků prstů na rozdíl od kleští. Obuvnická hladítka či spíš zdobítka na kůži v trojím provedení jsou ze ševcovské dílny pana Kocmana a jak jejich stav napovídá, ani on s nimi často nepracoval. Ruční zdobení lemů kožených výrobků různými linkami a proužky se pohodlněji dělalo na malém jednoduchém strojku na kliku s vyměnitelnými nástavci. Stále ještě věřím, že není Čecha, který by neznal aspoň první sloku nejkrásnější hymny na světě začínající slovy Kde domov můj. Že je to píseň z Tylovy frašky Fidlovačka tam někde v zadních záhybech mozkovny možná taky je. No a tradiční ševcovská slavnost se jmenovala podle nástroje, na který právě koukáte. Nad posledním nástrojem asi zařehtají blahem zkušení koňáci. I když původně patřil do výbavy podkovářských krajánků a možná i leckterého zootechnika JZD blahé paměti. Je to skládací nůž na úpravu dobytčích paznehtů a kopyt s chránítkem prstů. Už ani nevím, kdo mi ho přinesl a proč. Asi že jsem taky takové kopyto.

P. S.

Omyl! Vedle jak ta jedle. Poslední nástroj je lesnický črták na značkování stromů určených k pokácení. Oblouk chrání lesníka před odřením kloubků prstů o kůru stromů. Podobnost s podkovářským nožem na úpravu kopyt může vnímat jen nepoučený laik. (Za upozornění na chybu děkuji sběrateli starých nástrojů Milanu Reichovi 21. 9. 2022).

Nepublikováno