Řeč není ani o jednom z jezdců, ale o dnes již ikonické kultovní motorce s originálním designem, dvousedadlovém skútru Čezeta ČZ 175/501. Legendární stroj z tvůrčí dílny leteckého konstruktéra Jaroslava Františka Kocha zavedla Česká zbrojovka ve Strakonicích do sériové výroby v roce 1957. Model okamžitě vzbudil celosvětový zájem a podnik zahraničního obchodu Motokov ho vyvážel do mnoha zemí včetně USA. Neméně úspěšný byl po roce 1960 vylepšený typ ČZ 175/502 Čezeta. Přezdívku prase si ve své době unikátní stroj mezi československými motocykly vysloužil díky zaoblené kapotáži předního kola ukončené kulatým světlometem nápadně podobné prasečímu rypáku. Většina kluků mé generace se pyšnila řidičským průkazem okamžitě po dosažení plnoletosti - 18 let. To teprve pozdější „mlaďáci" sedlali své „kozí dechy" a „pařezy" jak jsme s opovržením říkali nízkým kubaturám do obsahu 50 kubíků, jako byl moped Stadion nebo jednosedadlový Pionýr. My jsme byli hrdí na své zetky a jawy stopadesátky, dvěstěpadesátky a ti nejtěžší frajeři z Mladých Buků jako bratři Pirožkové nebo Vlasák na burácivé péráky pětistovky OHC.
Říkali mu prase
Ale co naplat - pastelově dvoubarevný skútr, jehož prvním majitelem z naší svobodské party před odchodem na vojnu byl kamarád Jarda, to byla jiná „babolapka". Spolujezdkyně lákalo už to, že pouze na skútru mohly sedět bokem v sukni jako dáma a ne obkročmo jako nějaký rejtar. Však jsme také tenkrát nesvázáni bezpečnostními předpisy, bez brýlí a přilby, jen s větrem ve vlasech najezdili ve volném čase stovky kilometrů po regionu známém hustou sítí textilních továren. Téměř u každé byl dívčí internát pro mladé svobodné pracovnice. Nemluvě o nespočtu zotavoven na krkonošských stráních, kde se každý večer tančilo. Jednou z perliček jako z vyprávění starého zbrojnoše, kterou mi Jarda velmi rád připomíná je neslavný konec letní neděle plné zážitků. Vezli jsme v pozdních nočních hodinách své rozjuchané společnice na nejmenovanou výše položenou boudu v Peci pod Sněžkou. U cíle jsem potmě a neznalý terénu při couvání „přehlédl" regulované koryto potoka a zahučel do dvoumetrové hloubky. Nedalo se z té šlamastyky vyváznout jinak, než potupně couvat se svou mírně pomačkanou jawou kývačkou 250 s pohodlným dvousedlem potokem až do Úpy, kde se na jednom místě dalo vyjet. Naštěstí byla tehdy kolem tma tmoucí. Byli jsme tam jen my dva a řehtali se jako koně.
Nepublikováno