Freiheit

Zejména ty historické jsou vděčné téma, jak ostatně dokládají i oba kladné ohlasy na článek v prosincovém čísle městských novin Svoboda fórum. Bylo by věčná škoda nevyužít laskavé nabídky kolegy Karla Nývlta z Velkých Svatoňovic na publikování několika unikátních autentických snímků z málo zmapovaného válečného období. Pocházejí vesměs z archivu jeho otce, Karla staršího, který v době připojení pohraničních oblastí ČSR včetně Trutnovska ke Třetí říši pracoval u říšské pošty. Ta stejně jako předtím pošta československá zajišťovala mimo jiné i autobusovou přepravu osob v regionu. Většina fotografií, na kterých lze bohužel s určitostí identifikovat pouze Nývlta seniora, byla pořízena v poštovním depu v Trutnově Na Nivách v Polní ulici číslo 4. Areál sousedící s vyhlášenou trutnovskou restaurací „Radio", včetně garáží a dílen, postavených snad teprve ve válce jako přízemní hrázděná stavba z neomítaných cihel o tloušťce stěny pouhých 15 cm je stále v majetku České pošty. Bezprostředně po válce přebrala vozový park silniční automobilová doprava ČSD a koncem čtyřicátých let minulého století zde údajně našly dočasný domov autobusy nově založené trutnovské pobočky ČSAD.

Na fotkách je několik historických autobusů různých světových značek. I laik pozná impozantní Mercedes - Benz S2600 nebo robustní Man diesel, i když je mu vidět jen část „čumáku". Odborník uhodne možná i Opel Blitz nebo švýcarský Saurer. My neodborníci jen nestačíme zírat. Nelze si nevšimnout, že všechny vozy mají na poznávací značce s německou důkladností počáteční písmena RP značící „Reichspost". A pokud se dají rozluštit směrové tabulky, tak jedna pravidelná linka jezdila z Trutnova přes Kyji a Kocbeře do Choustníkova Hradiště a druhá do Radče - obě tedy na hranici s Protektorátem. Pozornému divákovi jistě neunikne ani poštovní schránka na dopisy ve dveřích autobusů, aby bylo učiněno zadost i původnímu poslání instituce poskytovat za každých podmínek listovní služby. Vysoké renomé pošťáků budované dlouhá desetiletí utrpělo teprve v posledních několika letech s rušením venkovských pošt a neúměrným zvyšováním přepravních poplatků. O roztříštěných, často nekvalitních službách rozdělených mezi několik subjektů ani nemluvě. Kdo ví, jak by v jejich péči dopadla osobní doprava? Další dvě zajímavé fotografie jsou z roku 1945 nedlouho po konci války na silnici podél Labe zhruba na polovině cesty mezi Vrchlabím a Špindlerovým Mlýnem v lokalitě zvané „Studené koleno". První náklaďák značky Saurer se skříňovou úpravou má vlevo za kabinou (ve směru jízdy vpravo) viditelný kotel na dřevoplyn, pozůstatek na válečný nedostatek pohonných hmot. Provizorní státní poznávací značka s písmeny ČSR se neoficiálně užívala jen krátce. Stejně jako velké písmeno D za čelním sklem, které vydávaly Okresní správní komise civilním vozidlům jako osvědčení o evidenci a způsobilosti provozu. Podobně se písmenem V označovaly po dobu, kdy se po území republiky pohybovaly sovětské i americké armádní jednotky vojenské automobily. Zaměstnanci poštovních dílen takhle vyjížděli do terénu, kde se tehdy povalovala spousta „trofejního materiálu" a nepojízdných vraků a sháněli nedostatkové náhradní díly. Legendární Jeep Willys, snad nejznámější terénní vozidlo druhé světové války tu zdaleka není jen do počtu. Později také jezdil u pošty, konkrétně u telefonistů, než ho jako zásahové vozidlo koupili hasiči. Zde je vyšňořený do jednoho z prvomájových průvodů. Poslední snímek z roku 1965 je bonus pro krkonošské patrioty. Otec Karla Nývlta tehdy rozvážel poštu se skříňovým Roburem LO2500 Kofferwagen až do Pece pod Sněžkou, kde zapózoval před budovou pošty. V pozadí je starobylá hospoda „Hvězda". Kdyby tuto poklidnou část Pece pod Sněžkou mohl navštívit dnes, asi by se nestačil divit.

Nepublikováno