Freiheit

Mezi dvojhlavým orlem císařského Rakouska a pěticípou hvězdou na opaskových sponách vojáků zdobil v dobách Československé republiky armádní pupky dvouocasý lev na státním znaku. Nosili ho na uniformě i tři generace Tondů z našeho rodokmenu - děda, táta i moje maličkost. Děda Antonín si vyzkoušel i opasek s orlem než ho při útěku zahodil. Nosil ho také děda manželčin, který ve službách monarchie padl na frontě. O mém dědovi se v žádném případě nedá tvrdit, že by byl nějaký hurá bojovník. Právě naopak! Dezertér to byl. Když koncem první světové války zběhl z císařské armády, skrýval se v rozsáhlých lesích Karpat jako „zelený kádr". Přesto se stal prvním „rudobijcem" z rodu, když v uniformě mladého státu narukoval v roce 1919 na Slovensko, aby potlačil vznikající bolševickou Republiku rad. Táta ve snaze vymanit se z vojenské služby podstoupil vleklou a ponižující proceduru vedoucí po letech ke kýžené „modré knížce". V počáteční fázi však docílil jen odvelení na trvalou dovolenou při budování pohraničního opevnění. Šaloval ve druhé polovině třicátých let bednění pro betonáž bunkrů v Orlických horách.

Já jsem si povinnou presenční službu v ČSLA odkroutil v plné výši 24 měsíců. Nejsem na to pyšný, ale bral jsem to jako nutnost a o nějakém vykroucení se ze zdravotních důvodů nebo snad za úplatu jsem neuvažoval. Když se dnes dívám na některé fotografie z vojny, na kterých jsem se většinou pitvořil, takže spíš než hrdého obránce vlasti připomínám šilhavého rachitického výrostka odvedeného omylem nějakou hodně zhulákanou opileckou komisí, napadá mě, že jsem to na vrozenou demenci a intelektuální slabost klidně uhrát mohl. Ale co - čo bolo, bolo. Když jsem při odchodu do civilu odevzdával kožený opasek s lvíčkem na přezce, právě se do výzbroje zaváděly ošklivé olivově zelené přezky s ďábelským pentagramem. Takže jsem měl vlastně docela kliku.

Nepublikováno