Freiheit

Vypadá skoro jako pěnkava - a je to pěnkava! Nikoli však jen tak nějaká obecná, ale pěnkava jikavec alias jikavec severní, vznešeně Fringilla montifringilla. Když k nám na krmítko přiletí hejnko jikavců, věští to neomylně jaro. V jejich štěbetání jen hodně cvičené ucho zachytí útržky songu odposlouchaného z nějakého starého elpíčka Michala Tučného, který pro něj napsali Hapka s Horáčkem: „....nezlobte se nepřespím, možná jindy, dnes jen projíždím." A je to tak. Tihle pestře zbarvení zpěváčci přetahují v hejnech ze severu do našich bučin za potravou jako zimní hosti už odpradávna. Staří čižbaři v Krkonoších je údajně rádi lovili jako pochoutku. A protože jikavci nebyli ze severních pustin zvyklí na lidi a nijak se jich nebáli, vysloužili si od ptáčníků pošklebek „blbej fták". Dnes je všechno jinak. Asi dvacetihlavé hejnko jikavců frnkne při sebemenším pohybu jako na povel. Snažil jsem se je vyfotit přes okno svým vysmívaným kapesním blikátkem Sony z roku nula s automatickým nastavením, leč marně.

Jen tradiční celoroční návštěvníci z početné rodiny sýkor nejsou tak cimprlich a aspoň vteřinku posečkají. Na rozdíl od plachého fotogenického strakapouda, který se naučil snídat, obědvat i večeřet lojové koule. Během zimy podnikají na slunečnicové semeno nájezdy ve skupinách také zvonci zelení a čížci lesní. Když je hodně sněhu září na větvích červení panáčci - hýl a vypasenější kolega dlask. Jen jikavci neradi opouštějí prostřenou tabuli plnou bukvic a ke krmítku zaletí, až když chystají kufry domů. Od pěnkavy domácí se stejně velký jikavec liší oranžově zbarvenou hrudí, šedobílým břichem a má výrazně bílý kostřec, patrný zejména za letu. Také skvrny na křídlech mají odlišné, což při srovnání zblízka díky několika přítomným pěnkavkám obecným zaznamená i laik, který jinak stěží rozezná kosa od vrány. Ti nejparádivější fešáci už mají hlavu a hřbet přepeřený z kropenaté na svatební černou, na které charakteristická chocholka zvlášť vynikne. Samičky jsou na rozdíl od lidí nenápadité nevýrazné můry. V prvním dnu astronomického jara jsme také s potěšením zjistili, že naši od Vánoc prázdnou novou budku odsadil párek sýkor modřinek bez ohledu na vyhlášený Světový den vrabců. Aspoň v přírodě je všechno jak má být.

Na ptáky jsme krátký...tak aspň jeden vycpanej

Nepublikováno