Hezkých holek se chválabohu rodí stále dost. Hezký odznak aby pohledal. A přitom jich ještě v dobách našich dědů bývalo neúrekom, jak by vravela má nevlastní slovenská babička. Kdyby si byli bývali členové početných spolků na konci 19. století připjali všechny stavovské odznaky najednou, měli by prsa pobitá plechem jako ti potrhlí šlarafové nebo později maršálové Rudé armády. Jenže oni byli decentní a do klopy si vetknuli většinou jen ten jeden vhodný k dané příležitosti. Že to bývala paráda všech parád, až oči přecházejí, můžeme vidět ve faleristických kolekcích na hradech a zámcích, v muzeích a při troše štěstí a dobrých známostech i ve sbírkách starých sběratelů. Honosné kusy vítězů lyžařských nebo cyklistických závodů, zápasnických utkání i atletických přeborů bývaly mistrovskými dílky pasířů i brusičů drahých kamenů. Parádní odznaky prestižních spolků, zdobené barevnými smalty, stuhami v národních nebo spolkových barvách a doplněné tak zvaným leonským zbožím což jsou umně tkané prýmky, střapce a pásky ze zlatých a stříbrných dracounů konkurovaly směle společenským šperkům tehdejších dam. Jedněmi z nejpůsobivějších jsou i odznaky dávných pěveckých sdružení. Třeba zrovna pánové z Německého mužského pěveckého spolku v Žacléři měli fešácké označení. Kam se hrabou dnešní lesní zpěváčci z Rýchor se svými ornitologickými kroužky s číselným kódem Krkonošského národního parku na nožičce. Estéti mohou samozřejmě namítnout něco o uměleckém kýči a možná mi pár těch hodně rozhorlených napíše nějakou sprosťárnu o mém pošramoceném vkusu. Ale zkuste se na takový artefakt podívat dobovýma očima s tehdejšími znalostmi o módě a možnostech sériové ale pouze několikakusové výroby.
Žacléřští pěvci
A proč zrovna Žacléř? Přiznám se, že chovám k tomu hornickému městečku na odvrácené straně Rýchor, kde mám i několik dobrých kamarádů nostalgický vztah. A nejen proto, že se tam narodila má následnice trůnu. Odznak je také vzpomínkou na zesnulého kamaráda, který mi jeho fotku kdysi poslal. Přiznávám, kdyby se mi podařilo získat odznak podobného zpěváckého spolku „Harmonie" ze Svobody nad Úpou, byla by to snadnější volba. Šťouralové, kteří se i v té hrstce čtenářů jistě najdou, si nejspíš povšimli, že jsem se rafinovaně vyhnul jakékoliv zmínce z historie spolku nebo zajímavostem o některém z význačných členů, případně návrháři či výrobci odznaku jak je jindy mým nedobrým zvykem. I tak to těch 30 řádků strojopisu požadovaných běžně v redakcích seriózního tisku jako publikovatelné minimum dalo. Už bych si měl sakra taky vyplatit nějaký honorář.
Nepublikováno