Freiheit

Bydlet relativně ve městě a přece téměř v lůně přírody jen pár kroků od lesa je fajn. Ale žádný med! Biblické „nechte maličkých přijíti ke mně" si ta lesní čeládka vykládá po svém. O překvapení tak nemáme nouzi. Ale takhle ne, holenkové! Po loňském rovněž červnovém, i když jen aprílovém zajíci, přišel letos zjara nevítaně zato opakovaně jezevec rekultivátor. A dnes v pravé poledne drze přímo pod okny (snad mě zrak nešálí!) srnčí matka samoživitelka učí dva nezletilce bezostyšně krást. Krátce před tím má nejmilejší uklízela květináče před očekávanými přívaly vod a stěžovala si, že jí NĚCO devastuje muškáty, ze kterých zůstaly jen holé stonky. Během chvíle bylo jasno. Koukej dědku, jak jsou roztomilí! No co si budeme nalhávat, jsou. Jen bych za to, že jim po mnoho zim posíláme po snaživé sousedce do krmelce usušené voňavé pečivo, čekal víc vděku. Nebo aspoň pokory a úcty k stáří, aby chviličku posečkaly než si sváteční a nepohotový fotoamatér místo dumání, kudy se na oplocený pozemek mohly dostat, vzpomene, kam posledně odložil blikátko. Fotky zdáli jako vždycky na draka, ale důkaz, důkaz to je. Shodou okolností jsme měli k obědu také zeleninu, i když možná levnější než srnčí muškátový předkrm.