aneb mých anti - Reed „Deset dní, které neotřásly světem".
Mladí, zdraví kluci, toužící po dobrodružství odjíždějí na mise do díky mezinárodním neziskovkám moderně vybavených polních nemocnic třetího světa. Kam jinam asi tak může jet starý churavý dědek, než do nějaké fakultky na kraji. Řečí politických špiček to měl být jen nepatrný chirurgický výkon, ale stalo se z toho jak je v mém případě téměř pravidlem medicínské drama. Už to, že mě s oční diagnózou přijali na „nosní, ušní, krční" o čemsi vypovídá. Pravda, mají tam drobnějším písmem připsáno ještě chirurgie hlavy a krku, tak je člověk hned trochu klidnější. Vzhledem k ochraně osobních dat se musím v hlášení omezit jen na nepodstatné příhody jako doprovod mizerných dokumentárních fotografií z mého chytrého blbého mobilu. Pořídili je spolupacienti Nguyen Trung Thánh z Hanoje a Tibor Nagy, mistr pekař z Kohoutova, kterým tímto děkuji i za laskavé svolení s publikováním jejich plného jména. Podsaditý vietnamský klučina Thánh neuměl údajně ani slovo anglicky natož česky. Přivedla ho dívenka z nějakého zastupitelství vypadající na první pohled jako jeho přítelkyně a postarší profesionální tlumočník. Při prvním měření teploty si strkal digitální teploměr pod paži opačným koncem, načež bravurně přečetl výsledek - třicet pět tři i s těmi ř! Tak nevím? Asi mají Asiati talent na čísla. Když jsem před operací vyšvihnul elegantní pukrle, aby mě zvěčnil a vešla nečekaně velká vizita, hned se alibisticky bránil: „Internet! Internet!" Večer před spaním se pokoušel odepnout nemocniční identifikační náramek, což se nemá a ani to nejde, tak jednoduše ukousnul plombu. Nakonec jsme z něj mezinárodně srozumitelnou posunčinou vypáčili, že je mu padesát a má v Hanoji manželku a tři děti. Na lůžku ho vystřídal Tibor, dobrák od kosti. Jednou přinesl zákusky, podruhé nám nechal dovézt čerstvý bochánek samožitného chleba s dýňovými semínky z domovského kohoutovského pekařství Roland. Měl bohužel výraznou vadu řeči, takže jsme si moc nepokecali. Největší držák byl sice ještě ne stoletý stařík ze Železných hor, ale osmdesát devět křížků je taky dost. Vitální a čilý venkovan pamatující všechny naše prezidenty měl na některé zcela odlišný názor od mého a hned jsme stáli každý na jiné straně barikády. Své soukromé vzpomínky uváděl sloganem pamětníků s fenomenální pamětí: „To vám jednou takhle v úterý odpoledne čtrnáctýho srpna roku 1949 v půl pátý...." A na to já, který si nic nepamatuji, už začínám mít alergii. Zejména když se nedá ověřit, jestli je to pravda. Své domácí hospodářství řídil po telefonu s energií starozákonního pantáty, a ačkoli nastoupil současně se mnou, vydržel nejdéle. Všichni, kdo mě znají, mě poslední dobou neviděli jinak než s opuchlým ksichtem a věčně ronícího slzy, tak nebudu tajit, že šlo o zanícený slzný váček. A kdo mě nezná, tomu je to předpokládám šumafuk. Jistý doktor K. blahé paměti, vyhlášená kapacita ještě za hluboké totality se s tím nijak nepáral a stejný výkon u druhého oka provedl šmik šmik takzvaně zevní cestou jizva nejizva. Nic se tím sice nezměnilo, jen mám od té doby prý oddané buldočí oko. Dnes na to jdou páni felčaři od lesa, lépe řečeno nosem, aby klientovi nepoškodili vizáž. Že mi při té příležitosti uříznou také dvě hnusné stařecké bradavice z blízkosti oka (pochlebovači s neposkvrněnou pletí říkali škodolibě, že jsou to znamínka krásy. Idioti!) takže budu „sešívanej" tak jako tak, nehraje roli. Jizvy prý muže šlechtí. A sparťan jsem naštěstí nikdy nebyl ani náhodou. Když se mi před operací službu konající lékařka dívala sondou s minikamerkou do chobotu, o další dvě asistující při pohledu na monitor se pokoušely mdloby. Vyšetřující jen překvapeně zamumlala - pane, vy jste přírodní úkaz! A když jsem se ještě bezelstně zeptal, zda ten malý bílý chuchvaleček úplně vzadu je mozek, vyprskla smíchy, že mi ovladačem málem propíchla hypothalamus. Neutěšený stav mého nic necítícího čuchometru oddálil výkon o tři dny. Nelze se moc divit, když jsem s dietou číslo tři ležel na třílůžkovém pokoji téhož čísla jako trojka.
Hned při nástupu mi bylo divné, že mám jako jediný postel otočenou proti všem pověrám nohama k oknu. Že prý nikdo přede mnou nechtěl spát hlavou u té oprýskané zdi. Já jsem to risknul. Jenže v tom případě jsem měl zvedací podhlavník v nohách. On stejně nefunguje, ujistila mě sestra. Jsem naivní důvěřivec, tak jsem celý čas hajal v nepřirozené poloze jako na prkně. Teprve koumák co mě střídal, dokonce taky Krkonošák, trval na otočení postele. Fígl byl v tom, že musel přijít zřízenec, aby lůžko na chodbě otočil a ejhle - i zvedací mechanizmus podhlavníku fungoval. Prostě jednou ji do toho kamrlíku šoupli obráceně a už to tak zůstalo. Jako na vojně. Přes zaběhnuté pořádky nejede vlak! Chápu, že dnes se s nemocnicemi (často oprávněně) soudí o nehorázné peníze kde kdo, ale co všechno musí vystresovaný pacient v zájmu pojistky podepsat, to by za normálních okolností podepsal jen blázen. Myslím, že i sami doktoři jsou v určitém napětí. Mladičká lékařka si v rozechvění ani nevzala zpět své pero. Druhý den jsem ji s úsměvem starého seladona vítal - paní doktorko, rád vás vidím, jen mám obavy, jestli jste si mě nespletla s Klausem. Kdybych nebyl hluchý jako ten u nás v Krkonoších téměř vyhynulý velký černý pták, určitě bych slyšel svist koleček, co se jí roztočila v hlavě. Když si v duchu několikrát sjela seznam pacientů i pozpátku a zjistila, že žádný takový na oddělení neleží, jen na mě nechápavě vykulila kukadla. Na to já mám slabost, takže mi předčasně samovolně cukaly koutky při slovech - že jste na mě nalíčila to pero. Tak jí to i došlo. Ještě před operací se mi nechtěně povedl další husarský kousek. Vydoloval jsem si z batůžku nůž na nakrájení jablka a najednou koukám, levá ruka je celá od krve. Nějak mi prosakovala intravenózní kanyla. Mimochodem, tu mi zaváděli za pobyt celkem třikrát (zase ta trojka!). Z toho dvakrát zbytečně. S kudlou v ruce běžím na ošetřovnu. Byla to sice jen moderní pouťová rybička, koupená na Rudolfových slavnostech ve Svobodě nad Úpou loni v létě jen pro krásné modré oči sličné trhovkyně, naštěstí zavřená, ale stejně. V dnešní době šílených maniaků jsem ocenil chladnokrevnost sloužící sestřičky. Sice jsem se celou situaci snažil obrátit v žert sdělením, že jsem si vzal nůž pro případ, kdyby mě poslala, ať se jdu bodnout s takovou prkotinou, ale teprve zpětně jsem si uvědomil, že jsem taky mohl skončit ve svěrací kazajce. Na většinu otázek mají i tady na ušním jedinou odpověď - uvidíme! To by v tom byl ďas, abychom na vás něco nenašli. To už ale nikdo nahlas neřekne. Nosní cestou mě tuneloval sám slovutný pan docent a proti němu postupoval horním slzným kanálem asistující odborník z očního v naději, že se na předem určeném místě sejdou. To jsem ovšem netušil, protože po šuškaných zprávách o podobné metodě při stavbě pražského tunelu Blanka bych nikdy nedal na kvalifikovaný souhlas poučeného pacienta svoji parafu. Poté, co mě na pooperačním pokoji blondýnka s výrazným pozadím a andělskou tváří několikrát rázně propleskla zpátky do života, hlesl jsem - sestři, je pořád ještě únor? Řekla jen - nedělejte si ze mě srandu! Je to velká úleva vědět, že vše je jak má být. Nikdo mě nebere vážně.
Druhá etapa. Zmiňovaných znamínek, bradavic a skvrn mám po těle na slušného člověka až extrémně mnoho. Zkušená kožařka bystrým okem objevila na zádech jedno opravdu čertovské a doporučila vyříznout co nejdřív. Nejlépe ihned! Pokud možno při jednom uspání při první operaci. Na sále však usoudili, že není radno s mou křehkou tělesnou schránkou příliš manipulovat a hodili na to vidle. Během mé rekonvalescence ve vyšetřeném mezičase mezi výkony, z dobré vůle a jako nadstandard, zcela mimo původní diagnózu i zaměření oddělení, jen abych se tam zbůhdarma zbytečně neválel mi to v lokální anestezii vyšmikli. Během kutění za mými zády přehodili přes nepotřebný zbytek těla deku a neustále mě budili zvědavými dotazy - je vám dobře?, je vám dobře? - jakoby jim nestačila jedna odpověď. Tak proč nemluvíte? Z mnohačetné zkušenosti vím, že průvodní lejstra nikdo nečte tak říkám - máte to tam přece napsané, jak se jmenuju. Nomen omen. Abych nebyl za suchara, dodávám - Děvenky, s vámi taky není žádná legrace. (S nonšalancí starého zbrojnoše jsem je oslovoval děvenky, abych zlehčil oficiálnost situace. Podle hlasů byly určitě tři (!) - anestezioložka, operatérka a sálová sestra instrumentářka). Nevaříte, nestěžujete si, jak Karel včera zase vyváděl, ani že si chudák Fifinka přinesla z venčení klíště. Člověk neví, co si má o těch televizních seriálech myslet. Po vyšití posledního křížkového stehu a přelepení prý jen čtyř centimetrové ranky jsem je poprosil, aby se mi ukázaly, abych měl taky vizuální vzpomínku. Sestřička už si bohužel kamsi odběhla. Anestezioložku jsem sice viděl zezadu, když si míchala umrtvující jedy a bylo by mi to i stačilo. Třetí hlásek ochotně předstoupil, sejmul roušku a s úsměvem od ucha k uchu mi oznamoval - vždyť jsem s vámi mluvil už ráno. Byl to operující mladý a subtilní pan doktor. Na trapasy já jsem úplný Karásek. (Miloš Kopecký zajisté promine). Perlička nakonec: Prošedivělý sympaťák z revmatologie přizvaný ke konzultaci mého zdravotního stavu prohlásil. Člověče, jak se tak dívám do těch papírů, vy jste zralý na plný invalidní důchod.
Nepublikováno
