Každý rok, každý den přináší nějaké výročí. A nejen jedno. Už dávno se mě škola netýká. Dokonce ani současné online vyučování na distanc. Jen mě z dlouhé chvíle při pohledu na šedesát let staré školní tablo, které možná ještě leží zapomenuto v závoji pavučin někde na školní půdě, napadl název staré vinylové desky bratří Traxlerů s průvodním slovem Miroslava Horníčka ze začátku sedmdesátých let minulého století, na které ansámbl Český skiffle hraje a zpívá písně a verše středověkých studentů. Vždyť i to tablo věkově nesourodých průmyslováků je při pohledu dnešníma očima taky téměř středověk. Matoucí zkratka VPŠ u dvouletého studia neznamená žádnou výrobu vysokoškolských „rychlokvašek" á la Západočeská univerzita v Plzni, ale neoficiální název večerní průmyslová škola pro Střední průmyslovou školu pro pracující v Trutnově zřízenou v roce 1952. V té době třímal režimní otěže všude okatě proklamovaný proletariát. Zavedení mimořádného způsobu studia byl jen další trik vládnoucí věrchušky jak nahradit část zbývající předúnorové (míněn komunistický puč v únoru 1948) technické inteligence kvalifikovanými dělnickými kádry. Mezi sedmnácti absolventy třídy s označením „Dřevařská D 2" tak lze spatřit staré úřednické bardy většinou z podnikového ředitelství Východočeských dřevařských závodů bez tabulkami požadovaného vzdělání, kteří si večerním studiem zajišťovali své místo v podnikové hierarchii. S nimi zasedlo ve školních lavicích i několik zkušených fachmanů z praxe, kteří už prokoukli povídačku o zlatém dnu řemesla a obětovali mnoho výnosných melouchů jen pro získání razítka k postupu na nějaké lukrativnější administrativní místo. No a mlaďoši se sotva oschlým výučním listem s opuštěním vzpurných klackovitých let puberty pokukující aspoň po maturitě to brali jako relativně schůdnější stupínek. A jeden pitomec si tím jen o rok oddálil nástup na vojnu.
