Freiheit

Nebyla to fůra, ale dvě plné nákupní tašky. Nikoliv za bůra, ale zcela zadarmo. A jak už to u podobných dárků bývá, vždycky si vzpomenu na dědova moudrá slova: „Darovanému koňovi na zuby nekoukej, ani kdyby byl chcíplej". Úplně na začátku však byl kouzelný dopis od nezištného dárce, který je sám o sobě ručně psanou perlou v záplavě neosobních strojopisů. Puzen vrozenou zvědavostí jsem horečně rozbaloval pečlivě zabalené balíčky a mé nadšení zvolna opadalo. Průřez zažloutlými výtisky oficiálních novin a časopisů shromažďovanými zejména při významných tématech během 20. století neskýtá naději na objev nějaké velevýznamné události z hlediska regionálních dějin, aby to ukojilo mé badatelské ambice. Dobrý úmysl starého pána však musím ocenit. Zejména pro to syslení podobných dokladů historie, které je mi blízké. Moje nejmilejší manželka nad ním obvykle hořekuje - panebože, co já s tím jen budu dělat, až jeden z nás dvou zemře? Tak docela planý ten dárek ale nebyl.

Několik fotografií, naštěstí pečlivě popsaných v zalepené obálce - to byla ta rafinovaně hozená rukavice. Zobrazení lidičkové jsou všechno příslušníci známých českých šlechtických rodů. Amatérské fotky jsou většinou mrňavé a nekvalitní, uvedené osoby stojí spíš na chvostu těch známějších zahrnutých i ve Wikipedii pod pojmem „a další" a jejich vztah ke Svobodě nad Úpou, až na laskavého majitele nulový. Ale ten pověstný drápek, ten tam je! Zejména když jsou zobrazené osoby často skryty za familierními zdrobnělinami křestních jmen nebo rodinnými přezdívkami jako Lola, Ilka, Dinka, Hanno nebo Datzko. Pátrání nijak neusnadňuje ani užitá němčina s psaním příjmení bez přechylování. Několik snímků je z honu na zajíce a bažanty v loveckém revíru majitelů zámku v Černíkovicích u Rychnova nad Kněžnou. Dvě elegantní dámy s apartními kloboučky jsou popsány jako Alžběta Dobřenská a „ich" (já). A včil dumej, Šerloku! Dalšími lokacemi je Potštejn, Bílé Poličany, zámek Chotěboř, ale i světoznámé přímořské letovisko Lido v Itálii. Z pouhého výčtu uvedených rodů, košatých a navzájem spřízněných jako jsou Dobřenští z Dobřenic, Malovcové z Malovic a Kosoře, Kolowratové, Lobkovicové, Pálffyové, Ringhoferové, Nádherní z Borutína či Paarové jde hlava kolem, protože co konkrétní jméno to zajímavý příběh. Zkušený genealog jako například můj vzácný přítel Jan Drocár by z jediné kapičky modré krve každého z nich dokázal odvinout klubíčko předlouhé linie až k jejich dávným předkům z generace prvních Přemyslovců. Vystavět takový konstrukt z několika náhodných fotografií vyžaduje nejen bujnou fantazii, hodiny úmorné detektivní práce a hlavně vhodnou platformu pro publikování. Z uvedeného oplývám snad jen tím fantazírováním. Jen tak se dají všichni ti Dobřenští přes Dobřenice spojit s rodokmenem svobodské podnikatelské rodiny Piette - Rivage. I když i laik pozná, že je to přitažené za vlasy. Identifikovat jednotlivce na někdy více než sto let starých fotografiích má pro současné čtenáře, kteří bez nápovědy někdy nepoznají ani svého dědečka cenu příslovečného hrachu hozeného na zeď. Přesto si alespoň jeden dílčí výsledek neodpustím. Pod zájmenem „ich" je skryta adresátka dvou přiložených pohlednic prošlých poštou v roce 1905 baronka Lola Malowetz bydlící v té době v Chotkově paláci v Praze na Malé Straně. Plným jménem Caroline Malowetz z Malovic a Kosoře, příslušnice starobylého českého šlechtického rodu původem z Jižních Čech, dcera Ludvíka Emanuela Malovce z Malovic a Karoliny von Menshengen se narodila 28. dubna 1872 v Hradci Králové a zemřela 21. května 1953 v Praze. Za zmínku stojí, že tato dáma z ústavu šlechtičen „U sv. Andělů" na Novém Městě Pražském byla posledním potomkem slavného rodu po přeslici. Její blízká přítelkyně, se kterou se tak často fotila, Alžběta Dobřenská z Dobřenic (7. 12. 1875 - 11. 6. 1951) se provdala 15. listopadu 1908 ve Versailles za Pedra de Alcântara, syna následnice brazilského trůnu Isabely, který se v témž roce vzdal svých panovnických práv. Oba jsou pochováni v katedrále Petrópolis v Rio de Janeiru. Přiložený zcela aktuální výstřižek z novin bude slovy inspektora Trachty „taková hezká tečka za tím naším případem". Jiná hraběnka Dobřenská zesnulá v požehnaném věku 94 let je vrstevnicí a blízkou příbuznou toho roztomilého caparta na fotografii z mořské pláže z roku 1926 s bráchou Hyacintem a nezbytnou „ich" uprostřed. Omnia labilis est.

Nepublikováno