Freiheit

Krkonošský národní park oslavuje v roce 2023 šedesát let od svého založení. Správa parku vydala při té příležitosti mimo jiné i výpravnou neprodejnou publikaci „60 příběhů Krkonošského národního parku". Výběr zpovídaných osobností je ryze subjektivní. Jiný autorský kolektiv by s určitostí vybral jiná jména. Jediným očividným kritériem zřejmě bylo, aby zpovídaní adepti byli dosud živí. Jen tak mohlo dojít na upravené pořekadlo: „Kam nemůže čert, nastrčí Tondu". Nebudu šmajdat kolem horké kaše. Na jednom z posledních míst, tentokrát údajně podle abecedy (ačkoli ani podle stáří by to nebylo lepší) je i příběh o životaběhu mé zanedbatelné maličkosti. Nikdy jsem se necítil dobře mezi celebritami, natož v sousedství opravdu významných osobností. A přesto se mezi ně sebemrskačsky pořád cpu. Interview pro tiskoviny různé úrovně jsem poskytl už několik a musím sebekriticky uznat, že je neumím. Pokud si nekladu vtipné, inteligentní a zasvěcené otázky sám mívám z výsledku obvykle rozpačitý pocit. Ne tak tentokrát. Tazatelka byla pečlivě připravená, laskavá a trpělivá a určitě neměla v úmyslu (a já už vůbec ne) aby si leckterý čtenář z chaotických odpovědí sestavil portrét jakéhosi rytíře smutné postavy. Řečeno na plnou hubu největšího idiota z celé sestavy. Bez nějaké zvlášť vynaložené námahy se mi to myslím docela povedlo.

57

Antonín Tichý
badatel,
publicista
*1941

U dlouholetého sběratele zajímavostí z úpského údolí a východních Krkonoš se scházíme ve Svobodě nad Úpou, kde na Sluneční stráni pěstí své království drobného lidského krásna. Historik-amatér uznávaný odbornou i odborně poučenou veřejností a dlouholetý přispěvatel časopisu Krkonoše a Jizerské hory provozuje web Freiheit odkazující na historii Sbobody nad Úpou i celého úpského údolí. Na kus řeči se usazujeme v pracovně, za niž by se nestyděl ani svobodský továrník Piette.

Jana Tesařová

Kdy začíná tvoje historie v Krkonoších, je Toník Tichý Krkonošák?
Nenene, náplava z protektorátu, žádný Krkonoše, Náchoďák, v pětačtyřicátým jsme přišli rabovat pohraničí do Stříteže - to je tady teďka součást Trutnova. Tam jsem bydlel 10 roků a odtamtud jsme se přestěhovali do Mladých Buků, no to už je vlastně na dohled, tam když jsem vylezl na kopec za barákem, viděl jsem Černou Horu, celý panorama a ty hory mě přitahovaly. Nakonec jsem se přiženil do Svobody nad Úpou a od roku 61 jsem Krkonošák.
Jaká je tvoje první vzpomínka na hory, pokud jste sem dříve jezdili s rodinou, co by se ti první vybavilo?
Nejezdili jsme sem nikdy, byli jsme chudá rodina. Naši se rozvedli, když mi bylo pět, takže nějaký rekreace nebyly. Táta prostě makal, makal, makal, byl vesnickej kolář. Můj první dojem z Krkonoš je, když jsme se stěhovali, tak jsme přijížděli na Humburák, projedeš Nový Rokytník a teď vyjíždíš nahoru do Stříteže, kde je odbočka na Studenec na té křižovatce, když jsme vyjížděli do toho kopečka, já seděl na korbě mezi nábytkem a díval jsem se v protisměru jízdy za sebe. Když jsme přijížděli na ten kopeček, tak se najednou otevřelo to panorama a na Černý hoře hořely plameny... Dodatečně jsem zjistil, že to při západu slunce se odrážejí na Zrcadlovce skla z verandy, a ten odlesk už jsem pak viděl mockrát a už jsem věděl, že tam nehoří. Tak to je první takovej zážitek z Krkonoš.
Pokud si to správně pamatuju, ty jsi pokračoval v tatínkově řemesle?
Já jsem byl předurčen k pokračování v rodinném řemesle, jenomže já toužil být myslivec nebo lesník - zelená uniforma, flinta přes rameno a holky. Nebyl jsem premiant, ale učil jsem se relativně snadno, stačilo mně to ze školy a vždycky jsem to dokázal nějak okecat. Nešla mi samozřejmě chemie, matika, ale čeština, dějepis takový předměty, kde se to dá okecat, tam jsem prostě exceloval, protože ty ostatní kluci museli makat doma v hospodářství, já jsem přece jenom měl trošičku volno.
A kdy se u toho řemesla zrodil ten Toník, co má rád historii, kde se to vzalo, kde se u řemesla, u kolařiny, zrodil historik Toník, kde se vzal?
To se nezrodil, já jsem dlouho o nic neměl zájem. Na tu lesárnu jsem se jako kluk dostal, ale po roce mě vyhodili pro totální neschopnost, vysvědčení z lesnický školy je moje třináctá komnata, ještě jsem ho nikdy nikde nepublikoval. Tedy mě nevyhodili z politických důvodů, že byl táta podnikatel nebo něco tak, jak si kdekdo myslel, dokonce mi nabídli, že můžu opakovat ročník, i když se to tenkrát nedělalo... Slyšelas někdy o profesorce Hejnové? Ta pořádala v Sobotce Šrámkův Písek, to byla ženská, která měla Sorbonu a ta tam učila češtinu. A když mě vylili ze školy, říkala: „Jak to, Tichej zrovna, vždyť on je dobrej." Ale já jsem to flákal, 15 roků, telecí léta, uniforma, holky, takže do parku místo do školy a tak dále. Ale kde se vzala ta historie - tak si představ, že jsem se tím začal zaobejvat až po revoluci. Sbíral jsem všecko - stařinky, peníze, pohledy... Numismatika to bylo smetánka mezi sběratelstvím a pohledů jsem vždycky nabalil třeba 1000 do krabice a poslal jsem to nějakému sběrateli, který mě za to slíbil nějaký mince. Po revoluci začaly vycházet svobodný noviny a u Pavla Klimeše jsem začal s Veselým výletem, jestli znáš ten rodinný výčep, Výčepní list jsem dodával do redakce a přes Elišku Pilařovou jsem se dostal do Krkonoš. Ona se mi líbila Eliška, tak jsem se tam tak nějak propašoval. No prostě, když se mě někdo na něco zeptá a mám čas nad tím hloubat, tak hloubám a odpovím, jak se sluší a patří a oni si pak všichni říkali: „Kurnik ten Tonda je vzdělanej, on to všecko ví." Takže jsem si budoval takovouhle pověst, ale pořád vím, že nevím nic. Každej pražskej turista má nachozeno po Krkonoších tisíckrát víc než já, já znám Krkonoše z pohlednic, z map, a někdy, že jsem se podíval za barákem dalekohledem.
Možná nemáš nachozeno tolik jako Pražáci, ale když ty krkonošský cesty vezmeme obrazně, který člověk za tvého života žijící tě v Krkonoších nejvíc ovlivnil nebo ti nejvíc utkvěl?
Dorek Lokvenc, protože aniž by mě znal, tak mně dělal ručitele, když jsem vstupoval do numismatický společnosti, protože tam to bylo jako ve straně, muselas mít dva stálý členy, kteří se za tebe zaručili. Jako zednáři nebo něco takovýho, pořád ještě třeba jejich tiskoviny jsou neprodejný, jenom pro členy. Takže když jsi chtěla vstoupit do společnosti, tak se za tebe musej dva věrohodný starší členové zaručit. V 75. roce, když jsem chodil do pobočky v Náchodě, už jsem se s Dorkem znal. Jako první se za mě zaručil Ing. Vladimír Vaněk, kdysi můj třídní z večerní průmyslovky a pozdější dlouholetý přítel. Další osobnost byl Míla Bartoš. Toho jsem poznal těsně před revolucí. Chodil jsem do redakce - ještě když byl šéfredaktorem František Janalík - do muzea, a jenom jsme se míjeli. Když usedl do ředitelského křesla, tak jsem si jednou vyjednal audienci a místo o historii jsme se bavili o politické situaci a tak nějak jsme si kápli do noty a zdá se mi, že jsme si rozuměli.
Když jsme u osobností, které na tebe měly velký vliv, je i nějaké místo s podobným působením?
Jednoznačně Rýchory a nejvíc Sklenářovice. Když jsem chtěl jít jenom na chvíli někam ven, tak jsem šel přes kopec do Sklenářovic.
Co to bylo za dojem, jak na tebe působily?
Takovej ten zmar, pomíjivost všeho, měl jsem vždycky takovej pocit, že v minulým životě jsem tam hrabal zlato...
Se Sklenářovicemi souvisí Zlatá stezka a ty s ní máš taky něco do činění...
První jsem začal spolupracovat na Via Piette, za tím byl Pavel Klimeš a hradní společnost Aichelburg. Pavel, co si budeme povídat, je člověk, který vyčnívá a budí emoce. Já jsem to ale dělal rád. Psal jsem ohledně historie, ale do ty přírody jsem se moc nedrápal, protože nepoznám blatouch od kravince.
Kdo si myslíš, že je osobnost tvého krkonošského, kdo se tady nejvíc zasloužil?
Zas musím říct, že Pavel Klimeš, protože to, co on za těch pár let tady vyoral za brázdu, to nikdo neudělal. A když bych šel do historie, tak asi absolutní jednička by byl Prosper Piette de Rivage, protože tady pro oblast úpského údolí udělal nevídané, stejně jako pro celý Krkonoše a do dneška se nacházejí jeho nové a nové stopy.
Myslím, že pan továrník by se nestyděl půjčit si Tvoji pracovnu k rozpravě s návštěvami. Kdo se to na nás ze zdí dívá?
To je Marie Terezie, ale nějaká kopie. Zaujalo mě to vcelku neobvyklé zpodobnění s flintou... Po pětačtyřicátém roce zůstala po Němcích samozřejmě spousta obrazů a chodily různé rabovací gardy - když si někdo z nich odnesl domů nějaký obraz a pak ho přestal bavit, tak jsem ho třeba získal já. Támhlety dva obrazy jsou určitě taky Piettovy, ale autor není uvedený, takže je to jenom devadestátidevítiprocentní dohad. Když pak vidíš rodinné fotografie, třeba tamhleta kalupinka nahoře v tom rámečku, tak to je hraběnka, to je prapravnučka Piettova a její prababička si vzala Walzela, to je ta dole v tom ovále. S Piettovou prapravnučkou Christinou jsem se vlastně setkal krátce předtím, než jsme otevírali Via Piette. Spoustu různých rodinných památek mají ještě doma, takže je dala k dispozicí, aspoň fotky, tak jsme to pak porovnali a zjistili jsme, že to, co je dokonce v nějaký knížce, je blbě. Jeden tam je uveden pod jiným jménem, ale je to zajímavej rod.
Některé obrazy jsem koupil na bleším trhu. Tohle je Böhm z Lánova, o tom už se asi taky psalo v Krkonoších několikrát, támhleto je Jerie.
Když nás po revoluci vykradli, mezi tím ukradli i ty obrazy, i tu Marii Terezii, jak já jí říkám. Vyřízli ji z rámu, ale vytrousili ji hned za dveřmi. Znovu jsem do toho investoval, dal jsem ji zcelit a opravit. Ty ostatní se jim nepodařilo udat a jeden z těch překupníků je měl doma. A tím se vlastně na to přišlo, kdo to byl. Ke každé věci mám vztah, protože vím, že třeba támhle ten hrníček jsem dostal od paní Horákové, že mě to stálo čtyři návštěvy a že mně k tomu vždycky vyprávěla celý rodinný historie, jako ne že by mi ho nechtěla dát, ona mně to řekla, že mě ho dá, ale musel jsem se trošičku o tom s ní bavit. Tohle třeba je Rombald z Hochinfelsu, jeho prapra... měla doma tenhleten popelníček, ještě mám dole jejich rodový znak. Měla syna i vnuka v Německu a říkala: „Hajzlíci, nepřijedou se podívat, nedám jim nic. Vy ke mně chodíte...", tak mně vždycky nějakou takovou drobnost věnovala.
Toníku, pojďme trošku zpátky k horám, kolik let si tady prožil 40, 50?
Tady v tom baráku jsme od roku 72, předtím jsem bydlel 10 let na náměstí, z těch oken by se pronášely projevy... Pak se s objevily tyhlety okály, tak jsem říkal, co se budu někde plahočit, 3 roky stavět, jak to tak bylo samovýrobou. V květnu jsem se rozhodl, že to vezmeme, a oni mi řekli, že když si postavíme přes prázdniny ten suterén, tak nám to na podzim namontují. Na Mikuláše jsme se stěhovali.
Jak se ti proměnily hory pod rukama, jak vnímáš proměnu?
Hrozný, jsem z toho takovej trošičku... Jako ne že by mě to vadilo, já nejsem ortodoxní, jako že by tam měly být pořád chaloupky. Kdyby tu zůstali Němci, taky by neměli ty dřevěný okna, protože ty plastový jsou praktičtější, to mě nikdo nepřesvědčí. Pokrok se zastavit nedá, ale to drancování turismem, to mně docela vadí. Proč by kruci všichni lidi museli být na Sněžce. A kdo se na hory nevydrápe pěšky, sedne na elektrický kolo a vyjede všude, ale s tím se nedá nic dělat, takovej je život.
Když tak sleduješ tu změnu, je něco, našel bys něco, co tě třeba těší nebo potěšilo, kam se změnilo, kam se hnulo?
Těší mě, že spousta lidí má takový zodpovědný přístup, a přibývá mladých, kterým to není lhostejný.
Toníku, vybavíš si, nějaké umělecké dílo, které ti Krkonoše připomíná?
Mám třeba takovej veršík z Pouti Krkonošské od Máchy: „...pak spláchne déšť a setře vítr stopy kroků mých, jako bych nikdy nebyl šel po horách těchto..."
Je něco, co bys od srdce přál národnímu parku k těm šedesátým narozeninám?
Já bych mu přál, aby měl daleko víc opravdových znalců Krkonoš. Vem si, jak se okamžitě vždycky zvednou hlasy, když se někde chce zabrat kousek chráněného území.

In.: 60 příběhů Krkonošského národního parku (2023)

Převzato: Krkonoše - Jizerské hory 2 / 2024 a doplněno ilustracemi

Foto Jiří Dvořák