Bratři Pohlové - „kluci z porcelánu"

 
Bratři Pohlové: Leonhard, Heinrich, Eduard, Wilibald, Theodor, Reinhold, Gustav

Minulost se ustavičně mění, zatím co budoucnost zůstává stále taková, jaká bude.

/Jára da Cimrman/

Znovuobjevená fakta pozměňují i některá data a události z historie podnikání několika generací dynastie Pohlů a jejich továren na výrobu porcelánu v Krkonoších.

K oblastem s rozvinutou manufakturní výrobou porcelánu na počátku 19. století lze vedle Karlovarska či okolí slezského Waldenburgu směle počítat i území Jizerských a Lužických hor. Především zvýšená poptávka po tehdy oblíbených výrobně nenáročných porcelánových dýmkových hlavičkách, zvedla z verpánku podnikavého desenského ševce Josefa Pohla /*1820/, známého mezi sousedy jako „Bauer Jachims - Seff". Již počátkem padesátých let 19. století začal od zaběhnutější konkurence vykupovat t. zv. režné zboží, které v primitivních domáckých podmínkách dokončoval malbou a pasířskými doplňky. Ještě před tím se stihl oženit s Barbarou Schnabelovou, příslušnicí dalšího jizerskohorského podnikatelského rodu. Své pověsti činorodého člověka nezůstal nic dlužen ani v rodinném životě. Z celkem dvanácti jeho dětí sedm synů dožilo dospělosti a všichni otcovy podnikatelské geny úspěšně zúročili. Statečnosti manželky dílovedoucího Hübnera, která svého kmotřence, Pohlova druhorozeného syna Heinricha /*1849/ vynesla z výrobny zachvácené požárem, vděčíme za věrohodné informace, které pozdější vážený majitel porcelánky v Kowarech sepsal.

Josef Pohl s rodinou se tehdy přestěhoval do Temného Dolu u Horního Maršova, kde na pozemku poblíž hospody Na křižovatce vybudoval další malou provozovnu na výrobu porcelánového zboží. K již zavedeným fajfkám přibyl už tehdy letitý pohlovský artikl - porcelánové cvočky pro čalouníky. V souboji otevřeného ohně vypalovací pece a nevhodné dřevěné konstrukce stavení, zvítězil v poměrně krátké době zase ten první. Ožebračený Josef Pohl, bohatší pouze o zkušenosti a posměšnou přezdívku „Feuer - Pohl", koupil  /!?/ vzápětí v tehdejším slezském Gellenau u Lewina /dnes Jełeniów a Lewin Kłodski/ poblíž lázní Kudowa v Kladsku mlýn s pilou na vodní pohon. Ten nečekaně po dvou letech prodal a vrátil se „domů" do Kořenova. Tamní opuštěný pozemek v dosud nedotčené krajině však záhy rovněž prodal továrníku Josefu Riedelovi z Dolního Polubného, který tam později vystavěl textilní továrnu a lázeňský hotel. Sám koupil mlýn s částí lesa a polem v Potočné - Pustinách v tak zvané „Sladké díře". Přestože měl v pronájmu malou porcelánku v Kořenově u Polubného, vybudoval začátkem roku 1860 vlastní výrobnu porcelánu v Potočné. Namlsán desetiletím dobrých obchodů založil v roce 1870 novou modernější továrnu v Bystřici u Teplic v Čechách a majetek v Potočné /dnes součást Desné/ prodal. V novém prostředí se mu zpočátku příliš nedařilo a starším potomkům začalo být mezi malými dětmi pod jednou střechou těsno. Na jejich volání po samostatnosti přísný otec Josef dlouho neslyšel. Teprve výhodná koupě starého vodního mlýna v Horních Kowarech, který vložil jako jeden podíl do podnikatelského kapitálu dospělých dětí, nejstaršího syna Reinholda, druhorozeného Heinricha, dalšího syna Leonharda a jejich sestry Anny, iniciovala i věnování 1 000 zlatých jednomu každému pro začátek společného podnikání. Jako předvoj přijel dva dny po svých 22. narozeninách 12. září 1871 do Kowar Heinrich, následován po několika týdnech svými sourozenci a zároveň společníky nově založené firmy „Bratři Pohlové", jejímiž prvními výrobky byly /jak jinak?/ cvočky pro čalouníky; později také střapce a kroužky k záclonám a nábytkové a kamnářské úchytky. Už 2. listopadu 1871 oznamovala firma v městském inzertním plátku na 5. nebo 6. t. m. slavnostní zapálení vypalovací pece. Továrnička s familiérním názvem „Porzelline" a počátečními 60 zaměstnanci se postupem let stala jedním z největších průmyslových podniků města. Její prvotní výrobek, čalounické „knoflíky" poznamenaly nadlouho většinu Pohlů pohybujících se v branži přezdívkou „Knöpla - Pohl". Sestra Anna se po dvou letech provdala za kowarského obchodníka Hallmanna a bratři jí velkoryse vyplatili i na jejich tehdejší poměry vysokou částku 24 000 marek odstupné za pozemek a podnikatelský podíl. V roce 1875 získali Reinhold, Heinrich a Leonhard pruské státní občanství. Heinrich Pohl v roce 1878 koupil pro firmu další budovu s pozemkem v nedalekém Žacléři, kam se v následujícím roce s rodinou přestěhoval. Po necelých třech týdnech v Žacléři zemřel jeho prvorozený dvouletý syn Heinrich. To byla asi hlavní příčina, proč se vrátil do Kowar a žacléřskou porcelánku převzal na podzim roku 1881 se samostatným účetnictvím ze společné firmy vystoupivší bratr Reinhold. Theodor Pohl /*1863/ sedmý z bratrů, uváděný v mnoha pozdějších pramenech jako zakladatel žacléřské porcelánky, se v té době toulal coby vandrující kamnářský tovaryš někde v okolí Stralsundu na pobřeží Baltu. Heinrich s Leonhardem zatím modernizovali továrnu v Kowarech a stále rozšiřovali vyráběný sortiment především o zboží pro elektroobory. V roce 1892 přebudovali odsvěcený kostel a starý mlýn v Haselbachu /Leszczyniec/, další filiálku zřídili v roce 1896 ze zbankrotované porcelánky v Jelení Hoře, uvedené do provozu jen necelé tři roky předtím. V roce 1905 vyrostla druhá tovární budova na levé straně Libavské ulice v Horních Kowarech a další filiálka v Erdmansdorfu /Mysłakowice/. Velkou ránu zasadila podkrkonošským továrnám v Kowarech i Jelení Hoře ničivá červencová povodeň roku 1897. Škody přesáhly 80 000 marek a přinesly následně i řadu nepříjemných soudních sporů. Toho se již Josef Pohl naštěstí nedožil. Zemřel roku 1891 v Trnovanech na Teplicku. Již zmíněný Theodor Albert Pohl se vedle kamnářského řemesla vyučil ještě obchodním příručím a po návratu z vandru vstoupil jako podílník do kamnářské a lahvářské kapslovny „Pohl & Riedel" založené jeho otcem a švagrem v Bystřici u Teplic. Po několika letech se nechal vyplatit a za získané peníze koupil porcelánku v Telnici u Teplic. V roce 1902 ji prodal bratru Leonhardovi a vstoupil jako podílník do firmy „Bratří Pohlové" v Kowarech. A poslední šaráda toho roku: Leonhard se zcela osamostatnil v Telnici, Theodor převzal továrnu v Žacléři, Reinhold se stal rentiérem v Trutnově a Heinrich jediným majitelem pozemků i firmy „Bratři Pohlové" ve Slezsku. Své rodinné sídlo vybudoval v rozlehlém selském statku nazývaném „Schwarzergut" v Horních Kowarech, zakoupeném již v roce 1890. Na rozsáhlém přilehlém pozemku vznikl časem příjemný lesopark, známé Pohlovo Švýcarsko, kam se „starý pán", kterému tehdejší císař Vilém II. jako uznání zásluh za zprůmyslnění jelenohorského okresu propůjčil v roce 1910 titul tajného komerčního rady, nechal svými pověstnými grošáky odvézt i na poslední cestě v červnu 1915. Jednoduchý pomník označoval i místo posledního odpočinku „Kowarského anděla", paní Rosy Hildebrandové - Pohlové /*1855/, rodačky z Texasu v USA, která svého muže následovala v září 1931. Ta ještě zažila rozmařilé hospodaření následníka Betheniho i odkoupení všech závodů ve Slezsku firmou Paula Rauscherta z Durynska v roce 1927. /Je jen historickou kuriozitou, že jeden z dědiců tohoto mezinárodního koncernu si závody v Mysłakowicích a v Leszczynci, vyvlastněné po druhé světové válce polským státem, po změně politických poměrů ve střední Evropě v  devadesátých letech minulého století znovu odkoupil, zmodernizoval a pod zavedenou značkou „Rauschert" vyrábí dál tradiční elektroporcelán./ Na rozdíl od starosvětského Heinricha byl jeho, o čtrnáct let mladší žacléřský bratr Theodor, mnohem méně konzervativní a přístupnější novotám. Z nostalgie a úcty k tradici udržoval ještě výrobu nábytkových úchytek, záclonových kroužků i patentních uzávěrů pivních lahví, které se zavedením moderního licího postupu rozšířila škála levného pouťového zboží - sošky svatých, figurky zvířat, hlavičky pro panenky a dětské hračky. To vše, opatřené novou výraznou značkou majitele, tvořenou sice nezpochybnitelnými iniciálami jeho jména, na letmý pohled ale přece jen vzdáleně připomínající zkřížené meče slavné manufaktury z Míšně. /Což byl obchodní trik, využívaný v té době mnohem významnějšími evropskými porcelánkami/. Prozíravě však odhadl význam a možnosti elektrifikace a vsadil na výrobu elektrotechnického porcelánu. Od jeho příchodu doznala žacléřská továrna řadu dynamických změn. V roce 1904 zaměstnávala již 205 zaměstnanců a v provozu bylo pět vypalovacích pecí. Vedle spínačů, rozdělovačů, pojistek a objímek byla v roce 1921 zahájena výroba vysokonapěťových izolátorů všech velikostí s kapacitou až 500 000 voltů. Pro solventního zámořského zákazníka zavedl v roce 1926 operativně výrobu sanitární keramiky pro vybavení koupelen a v roce 1930 první lisované výrobky z umělé pryskyřice - bakelitu, které předznamenaly výrobní hit posledních předválečných let, radiová šasi z „Theopolitu" - plastické hmoty z vlastního vývoje. Vážený a uznávaný podnikatel, jehož zboží mělo dobré jméno v celé tehdejší Evropě, zastával i mnoho veřejných a profesních funkcí. Několik let byl okresním hejtmanem soudního okresu Žacléř, léta zastával vysoké posty v žacléřské pobočce Krkonošského spolku včetně předsednického, významnou pozici měl i u hospodářského svazu průmyslníků v oblasti porcelánu v Karlových Varech. Založil a podporoval žacléřský salonní orchestr i mnoho jiných kulturních a sportovních organizací v místě. Jeho podíl na rozvinutí talentu jednoho z největších sochařských zjevů regionu, Emila Schwantnera, je všeobecně znám a Schwantnerovy drobné mistrovské plastiky vyrobené v porcelánce v Žacléři jsou chloubou mnoha okolních muzeí a galerií. Theodor Pohl zemřel 7. února 1934 a na jeho místo zasedl syn Theodor Pohl junior /*1896/, který musel po smrti bratra Osvalda v roce 1930 zapomenout na studia architektury a ujmout se vedení prosperujícího rodinného podniku. Úspěšně jej řídil až do roku 1945. Po hromadném vystěhování německého etnika z obou stran Krkonoš, zanikají nejen místopisné názvy Pohl - Wiese, Pohl - Felsen /Temný Důl/, Pohl´sche Schweiz /Kowary/ či Pohlberg /Žacléř/, ale i obecné povědomí o životě našich předchůdců, na jejichž dílo se snažíme v mnoha případech navázat. Pohlovskou pochodeň dosud třímá třetí Theodor v řadě, trutnovský rodák /*1930/ pro odlišení od předchozích pokřtěný druhým jménem Hugo po dědečkovi z matčiny strany, z neméně úspěšné lnářské podnikatelské rodiny Klugů. Theodor Hugo Pohl, jak už to tak chodí v té bláznivé vesnici jménem svět, pracoval po příchodu do Německa od r. 1954 dlouhá léta v domovském závodě koncernu Rauschert v Oberbettingenu a laskavě poskytl podklady k tomuto článku.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2003/2

Ještě jednou totéž trochu jinak z publikace Krkonoše - příroda, historie, život z nakladatelství Baset

Zaniklá porcelánka v Kowarech

Zaniklá porcelánka v Kowarech

Theodor Pohl 1

Theodor Pohl 1

Theodor Pohl 2

Theodor Pohl 2

Theodor Pohl 3

Theodor Pohl 3

Reklamní popelník žacléřské porcelánky

Reklamní popelník žacléřské porcelánky


 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.