Když se některý z tisíců psavých jedinců odhodlá své bezvýznamné texty ze zbytečných slov publikovat, byť ne s pomocí vyhlášených zlodějů času jako je Facebook, Instagram, Tik Tok, Twitter alias X a tlupa dalších lupičů cizokrajných jmen, ale skromně jen se staromódní aplikací www, aby ukojil svou velikášskou touhu být taky in jako o několik generací mladší souputníci, to znamená „na síti", musí počítat s eventualitou, že si jeho výpotky někdy někdo přece jen přečte. Naštěstí jsou asi tak nezajímavé, že nutkání se k nim vyjádřit nemají ani ti nejprimitivnější glosátoři čehokoliv od sestavování vlády přes derby pražských „S" po stavbu úseku dálnice D11 z Trutnova do Královce. Leč i takový se k mému vrcholnému zděšení čas od času najde. Nezačíná-li diskuzní příspěvek zrovna důvěrným oslovením „Vy vole", vrním blahem. Můj antivirový program v počítači, kterého jsem si dlouho představoval jako permoníka s červenou čepičkou je i v nehmotné formě software nekonečně chytřejší než já. A přesto se blbec taky splete. Email od jisté Audrey vyhodnotil jako spam. Lákavé nabídky šmejdů z Nigérie nebo Venezuely nabízejících dědictví v astronomických částkách v dolarech s nekalým úmyslem jak se dostat k prolomení hesla mého bankovního účtu, na kterém je směšná částka zvíci denního spropitného v mé oblíbené hospodě, kde si štamgasti nechávají vrátit drobné ze zaplacení svých tří škopků „Krákory" do koruny zpět, nemilosrdně mažu. Jméno odesílatelky Audrey mě však zaujalo. Muži mého věku jistě vědí proč.
Kterak mi napsala Audrey
Krasavice inteligentní, ikonická filmová hvězda s modrou krví Audrey Hepburn, diva s oduševnělým výrazem a uhrančivýma očima plaché laně, s níž jsme jako puberťáci prožívali bok po boku noc co noc místo idolu paní a dívek Gregoryho Pecka své „Prázdniny v Římě", nad hrnkem Melty dumali, jak asi chutná „Snídaně u Tiffanyho" a třásli se strachy i při několikátém promítání thrilleru „Čekej do tmy" nenávidíc jinak výtečného Alana Arkina, žije ve vzpomínkách na mládí stále. Její něžné a podmanivé podání písně „Moon River" s vlastním kytarovým doprovodem i tuzemská verze „Měsíční řeka" v neodolatelném a rovnocenném přednesu Judity Čeřovské mi zní do snů, když sejmu naslouchátka ještě dnes. Kdyby všichni ti právníci a správci pozůstalostí, mega výher, lékaři se zaručenými přípravky pro prvních sto zájemců zcela zadarmo a zástupy dalších virtuálních podvodníků, kterým jsme si zvykli říkat šmejdi, užívali podpis Audrey, nevím, nevím, jestli bych nenaletěl. Zpráva byla psána česky a i když se to nemá, dovolím si ji i bez svolení pisatelky ocitovat: „ Dobrý den, jsem vnučka Ludvika a Ivany. Jmenuji se Audrey a jsem Francouzka. Proto vám budu psát pomocí online překladače. Oba již zemřeli. Našla jsem vaše webové stránky, když jsem hledala informace o svých prarodičích. I když jsem svého dědečka dobře znala, o své minulosti moc nemluvil. O své babičce jsem se dozvěděla až několik let před její smrtí. Byl byste ochoten mi o nich napsat? Co vás vedlo k tomu, že jste o nich napsal článek? Budu ráda za jakékoli informace." Mohl by to snad ješitný pisálek minout bez povšimnutí? Nota bene, když odkaz na můj aprílově laděný příspěvek z 1. dubna 2022 do městských novin „Svoboda fórum" má naprosto reálný základ. Nutno podotknout, že já jsem typický produkt socialistického školství světovými jazyky nedotčený. Vždyť i z léta biflované ruštiny si pamatuji jen to pověstné chorocho. Audrey je zas hrdá Francouzka, která se bez češtiny obejde. Blahoslavený budiž Translate Google, neboť jak píše francouzská děvenka - „Máme štěstí, že žijeme v době, kdy nám počítačové nástroje umožňují snadno překládat". Ta občasná škobrtnutí překladače lze v případě nejasností i při mém vzdělání odstranit. Tak jsme se domluvili. Jednak chápu zájem lidí jistého věku, kdy už není koho se zeptat, objevit své kořeny. A hlavně, „babička" Iva bývala už v raném mládí řečí svobodských kohoutů „jedlá". Mé pokusy o dvoření, i když k několika rendezvous ve vší počestnosti přece jen došlo, tvrdošíjně odmítala. Inu není na světě donchuan ten, který by voněl ženám všem. Vzpomínky žijí, příběh pokračuje...
Nepublikováno