Freiheit

Aneb co jsme ještě schrastili ve staré dobré Anglii. Když už jsem tu skříňku laciných militarií nedávno otevřel a ona naštěstí nebyla Pandořina, vysypal jsem i zbytky válečných cetek, o kterých se domnívám, že jsem je vylákal od dobráka Pepy Matysky. Kromě té Československé medaile Za chrabrost před nepřítelem, zřízené nařízením exilové londýnské vlády ČSR č.5/1941 zveřejněném v Úředním věstníku čsl. z 20. prosince 1940 a po válce potvrzeném vyhláškou ministra vnitra - samozřejmě. Na tu byl „Mates" pyšný. V battledressu zahraničního vojska v Anglii s medailí, několika stužkami a odznaky na hrudi, v kalhotách s atypickými kapsami včetně svítícího plátěného opasku a slušivého „baretu"(jak vojáci ze setrvačnosti říkali do výstroje Československé samostatné obrněné brigády v roce 1944 nově zavedené hučce z vlněného sukna barvy khaki) se prý krátce po válce nosil jako ten večerníčkový krteček. Aby ne! Takový metál se uděloval jen za osobní hrdinství v boji a pováleční svobodští kumpáni z mokré čtvrti většinou v uniformách hasičů mu lichotili, že znají jen tři slavné nositele: Generála Svobodu, generála Klapálka a nějakého of little infantrymana Matysku. A to málokdo tušil, že má ještě doma v etuji Pamětní medaili československé armády v zahraničí se štítkem Velká Británie. Lidská závist nezná mezí, a kdo ví, zda tím zlým jazykem nebyl trafikant Vasil Revta, Rusín z vesničky Cernohlava v okrese Velký Berezný na Podkarpatské Rusi ročník 1917, který si z východní fronty přivezl jen prostřelenou ruku. Partička na snímku se docela pěkně vybarvila a hned je vidět, kdo je kdo. Život dokáže tropit hlouposti, které nevymyslíš. V krátké době se k nim připojil další „fronťák", můj pozdější spolupracovník a místní rodák podstatně mladší (*1927) Ervín Tippelt. Jenže ten stál ještě ani ne zletilý v uniformě wehrmachtu na druhé straně. Jediný však zůstal hasičům věrný mnoho let. O Matyskovi a Revtovi mám čím dál větší pochybnosti. Hádám, že se k fotografování nachomýtli čistě náhodou, protože měli momentálně „nějaký" stejnokroj. Přejděme raději od dohadů k faktům. Fotografie byla od prvního publikování v novinách Svoboda fórum číslo 125 z 22. září 1992 v seriálu Střípky z dějin věnovaném 125. výročí založení sboru dobrovolných hasičů zveřejněna mnohokrát. Pro oživení paměti zejména případným zájemcům mladších ročníků jsou to zleva zahradník Josef Čermák, hostinský Josef Matyska, truhlář Jaroslav Fireš, zdravotnice Marie Kolísková a její muž, malíř Jaroslav Kolísko, v té době velitel sboru, zdravotnice Marie Kosová, sedlář Vladimír Kapucián, obchodnice Drahomíra Krátká, obuvník Bohumil Kocman, urostlý trafikant Vasil Revta v polní uniformě československého armádního sboru z východní fronty, stavitel Josef Jiránek, tehdejší náčelník místního Sokola Antonín Krátký a obchodník Oldřich Vágner. V trofejních přilbách klečí pozdější dlouholetý velitel sboru a čestný předseda Čeněk Skrbek a jediný hasič, jehož totožnost se nepodařilo zjistit.

Z identifikačního listu, uloženého ve Vojenském archivu ministerstva obrany, se lze o vojínu Matyskovi evidenční číslo T - 3345 dočíst dostatek podstatných životopisných údajů. Narodil se 17. března 1920 v Suchovršicích čp. 102 s domovskou příslušností po otci Janu Matyskovi, tkalci a provazníkovi, do Rtyně v Podkrkonoší. Ten se narodil 23. června 1894 a jako svobodný se přestěhoval s rodiči a sourozenci v roce 1908 do Suchovršic, kde se oženil s Annou rozenou Náchodskou. Josef Matyska absolvoval šest let obecné a dva roky měšťanské školy. Poté nastoupil k firmě Těmín v Úpici a vyučil se natěračskému řemeslu. V armádě ČSR nesloužil. Jeho vojenská anabáze začala ve Francii po totálním nasazení v roce 1942 na práci do Německa. A bylo to rychlé. Dne 1. prosince 1944 se přihlásil do čs. armády v Paříži, 8. 12. 1944 připlul s vojenským kontingentem do jihoanglického přístavu Southamton, odkud v roce 1912 vyplul slavný Titanic a téměř na den přesně před 90 lety 27. května 1936 královna oceánů, legendární Queen Mary. Matyska byl ještě týž den prezentován u náhradního tělesa v Southend on Sea. Nástup k činné službě hlásil 15. prosince. Po krátkém výcviku byl přidělen k II. oddílu 1. dělostřeleckého pluku. Na jaře 1945 byl v rámci reorganizace zařazen jako obsluha k III. oddílu, s nímž byl nasazen do závěrečných bojů u přístavu Dunkerque. Demobilizoval z činné služby k 1. lednu 1946 u III. oddílu kmenového dělostřeleckého pluku 52 v Jihlavě. V zápisu je potvrzeno i vyznamenání čs. medailí Za chrabrost a Pamětní medailí československé armády v zahraničí se štítkem VB. Oženil se 9. února 1946 v Kolíně s o rok mladší Julčou Doubkovou z Vysoké u Jihlavy a od 19. března 1947 byli přihlášeni k trvalému pobytu v Dolním Maršově II. díl čp. 1. Ironií osudu to byl relativně nový domek postavený v roce 1932 tehdejším majitelem Kneiflem podle plánů s charakteristickým rukopisem architektonické projekční kanceláře Fischer & Hollmann ze Svobody nad Úpou „vyzdobený" některým z pozdějších majitelů na štítové fasádě velkým zparchantělým křížem přívrženců nacismu. Já jsem paní Matyskovou poznal jako drobnou, nenápadnou ženu, se kterou jsem se po volbách v roce 1964 setkával na plenárních zasedáních zvolených poslanců svobodského Místního národního výboru. Mě vyhodili po roce 1968, ona vydržela ještě další dvě volební období. O epizodě manželů Matyskových ve funkci hostinských v bývalém Národním domě v Maršově II jsem našel jen drobnou reklamní noticku v málo známé brožurce vydané k příležitosti velkolepé Krkonošské výstavy v Trutnově v létě 1949. Jinak je Josef Matyska většinou veden jako stavební dělník a později mleč na holandru Krkonošských papíren. Jeho vojenskou minulost připomínaly jen zelené součástky oblečení, kterými se současně hlásil ke svému velkému koníčku - myslivosti. Právě na základě několika zasvěcených debat o zvěři a lovu u jednoho stolu ve výčepním lokále populární maršovské Dřevěnky jsme se seznámili. Jeho „husarský kousek" z kategorie - i mistr tesař se utne, i Vilém Tell ustřelí - bylo pro jednoho ze zakládajících členů mysliveckého sdružení skolení chovného kapitálního jelena, nepravidelného čtrnácteráka korunáče, věřme, že omylem, které ho stálo dočasné odebrání loveckého lístku. Netuším, který vojenský odznak získal osobně a který byl jen onou „válečnou trofejí". Každopádně se s nimi s lehkým srdcem rozloučil, jen aby udělal radost začínajícímu sběrateli. Exotický přírůstek znovu vytažený na světlo dokážu dnes i stručně popsat. Zkratka tří písmen RWF (Royal Welch Fusiliers Regiment) je ramenní označení pěchotního pluku Královských střelců prince z Walesu. Čepicový odznak lajdácky zaletovaný pájkou patří rovněž Královskému velšskému střeleckému pluku, založenému v roce 1689 s bohatou historií z I. i II. světové války, trvající dosud. Hořící granát je polovina páru límcového označení příslušníka Královského námořního dělostřelectva Velké Británie z první světové války. Z úplně jiného soudku je plechový výlisek vpravo. Zřejmě rodinná památka na některého o generaci staršího vojáka. Je to rukávový rozlišovací našívací odznak technické a pracovní roty československé armády z roku 1919.
Děkuji všem spolupracovníkům, zejména však paní Janě Hermanové za laskavé zapůjčení ilustračního materiálu z rodinného archivu.

In.: Svoboda fórum XXXVII. ročník / číslo 905 / červen 2026