Freiheit

Pro nastupující zimní měsíc zakončený bujarým Silvestrem nabízím několik úsměvných ukázek atypických výrobků s vazbou na Svobodu nad Úpou, které sice neudělaly nijak závratnou díru do světa, přesto jsou originální a stojí za připomenutí. A od koho jiného ve Svobodě začít, než od Etricha? Nejsme troškaři, tak hned od toho nejslavnějšího. Celosvětově uznávaný průkopník létání, textilní podnikatel a letecký konstruktér Igo Etrich měl u nás nejen rodové kořeny. V místní Bräunlichově strojírně, se kterou úzce spolupracoval, našel svého nejlepšího pilota Karla Illnera ze Žacléře, ale působil zde i významný Etrichův společník, rodák ze slovinského Mariboru, Franz Xaver Wels. Dnes už jen málokdo ví, kde zapomenutá zámečnická dílnička byla - navíc když stála na katastru obce Mladé Buky. Z pozdější autodílny je po přestavbě podniková prodejna stavebnin firmy KVK Parabit, a.s. Právě zde si Wels nechal postavit jako vedlejší produkt motorové saně, původně jen jednoduché rohačky s tlačnou vrtulí. Pohon obstarával motocyklový motor Laurin & Klement o síle 2,5 k. Na jejich konstrukci dále pracoval a sestrojil několik funkčních vylepšených variant. Podle žacléřské badatelky Evy Rennerové, které děkuji za poskytnutí fotografií, se na nich za příhodných sněhových podmínek v letech 1907 - 8 běžně proháněl na trase ze Svobody do Horního Starého Města k domovské vývojové dílně v Etrichově továrně.

Od Bräunlichů jen coby Krakonoš kamenem dohodil přes řeku Úpu, naproti Domu s pečovatelskou službou jsou ještě zbytky areálu další drobné provozovny, upravené po roce 1945 na rovněž dávno zaniklá městská jatka. Na začátku minulého století tu společníci Fröhnel a Feist vyráběli především soustružené cívky ke tkalcovským stavům početných textilních závodů v okolí. A stále v hojnější míře i sportovní nářadí, hlavně lyže a sáňky. Že si tady nechal průkopník lyžařského sportu, obchodník Josef Formann vyrobit na začátku minulého století první ski ve Svobodě, je už písnička značně ohraná. Ve třicátých letech vlastnili podnik jiní dva braši - Otto Weinelt a Josef Bönsch. Ti uvedli na trh hned v sezoně 1930 - 31 pramáti dnešních skibobů, dřevěnou „koloběžku" bez koleček nazvanou vzletně „sáňková řiditelná lyže Sensat" s chráněnou známkou č. 57 131. Byla to však jen krátkodobá kometa, která zazářila a vyhasla. Jeden zachovalý exemplář, o němž se traduje, že ho používali horští pošťáci, je uložen v depozitáři Městského muzea v Žacléři kde ho vyfotil Jiří Pospíšil.

Pamětníci let poválečných si jistě vzpomenou na několikamístné neohrabané dřevěné monstrum s volantem - ani saně, ani bob - s pružnými řiditelnými sanicemi, jaké vyráběl z polotovarů po svém německém předchůdci Erbenovi kolář Jan Mikule z Maršova I. Všechny jeho výrobky kvalitou značně pokulhávaly za masivní reklamou v dobovém tisku i za léta viditelným nápisem „Kolářství Jan Mikule - lyže, saně, sport" na štítové fasádě dnes přestavěného domu u křižovatky na Pietteho náměstí. Před téměř šedesáti lety jsem se s bručounem Honzou sešel pracovně na krátký čas v jedné dílně. Nelichotivý odsudek „starý matlák" je lidsky necitlivý, přesto plně vystihuje jeho řemeslný projev. Dva kompletní uvedené stroje vybavené rafinovaným brzdným systémem jsou z početné kolekce sběratele Jana Hainiše st. z Janských Lázní.

Další vzorovou ukázkou produkce maršovské firmy Mikule je neumětelský prototyp později v regionu velmi populárních dřevěných bruslí na sníh značky Tajfun, o který jeho vynálezce Ing. Linka z Trutnova požádal více místních výrobců. Není podstatné, že mnohatisícovou zakázku patentovaného vzoru zaregistrovaného pod číslem P - 220-47 získal nakonec jiný vesnický kolář, shodou okolností můj táta. Ve Svobodě nad Úpou se však dřevěné korpusy kompletovaly a doplňovaly duralovou skluznicí a jednoduchým vázáním. Strojírna Václava Schneidera, tehdy již pod národní správou, Tajfuny s dobovou bezostyšností roku 1949 inzerovala jako vlastní výrobek a sklízela nezaslouženou slávu i v létě toho roku na Krkonošské výstavě v Trutnově. Dodnes tuto etapu výroby připomíná textový panel naučné vycházkové trasy „Via Piette" před továrnou Japio.

Svůj klukovský sen dokázal zhmotnit s partou stejně zapálených nadšenců celoživotní kutil a amatérský konstruktér Pepa Čermák. K jeho „majstrštykům" patří i unikátní funkční prototyp pásové rolby do zasněženého horského terénu, jaké v té době nebyly v Krkonoších téměř k vidění. Ve větším počtu jezdily tak nanejvýš v Alpách. První jednostopý pásový samohyb s řiditelnou lyží vpředu z rodiny sněžných skútrů začali stavět už v roce 1962. Později přešli k vlastní konstrukci pásové rolby. Však také když po nekonečných večerech práce ve vybydlené budově bývalé hospody u Kozlovských vybourali zeď a slavnostně vyjeli v zimě 1966 na zkušební jízdu městem a vzápětí i na svahy horských středisek Pec pod Sněžkou a Janské Lázně, budili zaslouženou pozornost. Po otištění článku ve Světě motorů číslo 6 / 1967 doručovali listonoši početné ohlasy příznivců z celé republiky i na chybnou adresu Josef Čapek. Zájem o výrobu měly lyžařské oddíly, jako první Třinecké železárny. O natočení reportáže požádal režisér Wild ze Zpravodajského filmu Praha a výkresovou dokumentaci zpracovali zpětně v rámci maturit v roce 1967 posluchači Průmyslové školy pro pracující v Karlových Varech. To vše v době, kdy věhlasná rakouská firma Lohner považovala za velký úspěch vývozu celkem osm prvních podobných strojů Ratrac dodaných dosud do celého Československa.

In.: Svoboda fórum XXVIII. ročník, číslo 813, prosinec 2017 / leden 2018