Freiheit

Staří krkonošští horáci znalí jazyka německého poznají, která bije hned na první šlápnutí. Současníci bez hudebního vzdělání budou možná tápat, i když se řekne hezky česky vozembouch. Samozřejmě nemám na mysli tělesnou obratností nevybaveného jedince, jak lze dnešním hyperkorektním slovníkem nazvat nemotorného nešiku nebo neohrabané nemehlo. Míním dodnes užívaný jednoduchý rytmický hudební nástroj zahrnutý do skupiny nazývané módně perkuse. Definovat by ho šlo zajisté i bez vševědoucí Wikipedie, matky všech moudrostí, blbostí a krávovin, ale když ono je to tak pohodlné: „Vozembouch, případně ozembouch, oblastně ozembúch, dále také bambas, bumbas, bumbasa apod., je lidový rytmický hudební nástroj používaný nejen v české lidové hudbě. Název je odvozen od způsobu hry, kdy se zvuk částečně tvoří úderem nohou nástroje o zem. Původ nástroje je zřejmě ve středověku". Podle jiného pramene je to lidový hudební nástroj, který hudebník drží svisle a jímž bouchá o zem a současně bubnuje paličkou do tamburíny. Základem je dřevěná tyč, asi 150 cm dlouhá, často zdobená fábory, na které je upevněná tamburína a případně další zvonky a rolničky. V dávnověku to byl původně jen prostý dřevěný luk s jednou strunou, pod kterou byl vložen nafouklý zpravidla vepřový měchýř. Hráč vyluzoval drnčivý zvuk ozubenou tyčí nebo smyčcem z koňských žíní. Proto se mu říkalo také čertovy, flanderské nebo žebrácké housle. Tamburína, činely, zvonky a všechny ty další bicí hlomozící serepatičky včetně vyřezávané hlavičky čerta, šaška a jiných skopičin na horním konci hole jsou jen výsledkem fantazie celých generací hráčů. Na mnoha krkonošských boudách v minulosti tvrdil vozembouch muziku domácích ansáblů a ještě častěji sloužil hospodáři jako sólový nástroj pro obveselení společnosti. Bohatě zdobený exemplář známý z pohlednic interiéru Staré Erlebachovy boudy proslavil například svérázný boudař František Kukačka - Erlebach.

Ty sáhodlouhé teoretické cavyky v úvodu jsou důležité pro pokračování příběhu jedné historické pohlednice z kdysi slavné svobodské hospody. Zařízení tří místností hotelu Aloise Kühnela u kostela z třetího desetiletí minulého století jsou jako dokument sběratelsky zajímavé samy o sobě. Slogan největší a nejvýznamnější lokál v místě nemusí být vůbec nadnesený. Pohled do hudební a společenské místnosti, kde jak je známo se scházela také populární stolní společnost „Ecke Freiheit", herna s kulečníkovými stoly i prostorná jídelna vyhlížejí lákavě. Nelze pominout ani doplňující nabídku plzeňského piva na čepu, volných pokojů a zejména vlastní kapely, o které je zmínka i na druhé straně pohlednice. Věhlas podniku budoval jeho zakladatel Alois Kühnel narozený v sousedním čp 11 ve Svobodě 2. července 1871 od začátku 20. století. Rodný dům zdědil po předcích z nichž krejčí Johann Kühnel, narozený v roce 1798 je zde písemně doložen už při sčítání farníků po roce 1840. Kühnelů bylo v Úpském údolí jako naseto. Aby ne, když dávní prapředci se psaní od poslechu jako Kyhnel objevují v krkonošských pramenech už před známou dřevařskou kolonizací odborníky z Alp v 16. století a údajně patřili k zakladatelům lánové obce Maršov. Na rozlišení sousedů stejného jména užívali dávní horáci s oblibou tak zvaný přídomek či „příšlapek". Po chalupě, podle řemesla nebo rodinných tradic či osobních vlastností. Mezi původními německými obyvateli to byl někdy celý rodokmen v jednom jméně. Hostinský Kühnel byl všeobecně znám jako „Kühnel - papa". „Táta" Kühnel byl čtyři dekády regenschorim v místním katolickém kostele sv. Jana Nepomuckého, dlouholetým členem a čtvrt století sbormistrem pěveckého spolku Harmonie a pilným členem mnoha dalších spolků a organizací. Jistý čas předsedal společnosti hostinských a výčepních nebo mysliveckému spolku. A hlavně byl také kapelníkem domácí kapely Hotelu Kühnel, složené povětšině z rodinných příslušníků a zaměstnanců podniku. Mezi nimi je často zmiňován šprýmař, veselá kopa a hráč na vozembouch jistý Bumbass. Mnozí docela staří potomci pamětníků, žijící dnes většinou v Německu někdy ani netuší, že nositelem žertovné přezdívky nebyl ten Bumbass, ale ta Bumbass spoluhráči důvěrně nazývaná „Tante Anna". Nebyla to údajně žádná pokrevní tetička, ale skoro součást inventáře, prostě Anča od Kühnelů s největší pravděpodobností šikovná nájemnice, takové „děvče pro všecko" (ve vší počestnosti) manželka mašinfíry z papírny a spolumajitele domu Johanna Erbena rodačka z Rudníku Anna Erbenová (*8. 6. 1872). Na velmi nekvalitním snímku kapely vidíme vlevo jmenovanou hudebnici s vozembouchem, u klavíru sedí matka rodu korpulentní zpěvačka Marie Kühnelová, vzadu s houslemi stojí Kühnel junior (Rudolf - pozdější prokurista městské spořitelny) a principál „Papa Kühnel". Vpravo neidentifikovaný hráč na violoncello. V tomto obsazení hráli k tanci i poslechu oblíbené melodie z operet, lidovky i populární waltze, tanga a foxtroty. Aukční cenu autentické regionální pohlednice vydané ve fotoatelieru Josefa Jeschke odnaproti podstatně navýšila skutečnost, že je vlastnoručně napsaná hostinským Kühnelem očividně 28. září někdy po roce 1924. Alespoň podle typu, vzhledem k nějakým pra - filatelistou odlepené známce částečně nečitelného razítka, které místní pošta užívala v letech 1924 až 1938. Adresována je profesoru Robertu Haslingerovi do Mladé Boleslavi, což byl svého času známý sbormistr a hudební pedagog (* 20. 04. 1883 Mladá Boleslav + 20. 01.1936 Mladá Boleslav). Jeho stopy lze vysledovat kromě Mladé Boleslavi i v Chlumci nad Cidlinou, Chotěboři a vedle Prahy i ve vzdáleném Karlovaci v Chorvatsku. Německý text jsem si dovolil s pomocí dvojjediného „strýčka G." (což je nejen multilingvistický všeuměl Google, ale i přítel Günter Fiedler) přeložit následovně: „Mockrát děkuji za Váš milý lístek a zdravím Vás za celou kapelu včetně Bumbassa. Váš Kühnel. Ruky políbení i Vaší ctěné paní manželce". Poválečná mašinerie neušetřila ani Papa Kühnela. I přes poměrně vysoký věk 75 let byl již mnohokrát citovaným X. transportem 2. července 1946 ve vagonu číslo 5 s částí svých potomků nuceně vystěhován „nach Bad Brambach" do ruské okupační zóny Německa. Národní správou podniku byl jako první pověřen Miloš Bubeníček. Že se právě v Kühnelově hospodě sešlo 14. června 1945 šedesát lidí na ustavující schůzi místní organizace KSČ je jen paradoxní dějinná epizoda k hořkému pousmání.

In.: Svoboda fórum XXXII. ročník / číslo 848 / březen 2021