Grafologové dosvědčí - písmo nelže. Stejný rukopis jména Krakonoš na fotografii poslané poštou z Černého Dolu na sklonku roku 1965, stejný v té době již neužívaný tak zvaný „malý" formát a pravděpodobně i tentýž strejda s nalepenými vousy jako na snímku z pozůstalosti svobodského řezbáře Stanislava Háka publikovaném před 21 lety v časopisu Krkonoše - Jizerské hory v článku Krakonošova dýmka. Jenže k odhalení inkognita muže v Krakonošově převleku je to pořád málo. Mysliveckou hučku s odznaky nosil v kraji každý druhý horal. Ale ten urputný pohled a charakteristicky vykrojená ústa - kde jen jsem tenhle kukuč viděl? Největší tma je zpravidla pod svícnem. Tak znova! Ten klobouk....
Ha, stopa!
No jasně, jak jen jsem mohl zapomenout na mistra mystifikace, šprýmaře a hospodského kumpána se smyslem pro každou vylomeninu, pověstného černohorského medvědáře, provozovatele fotoateliéru vedle Lesního domu v Janských Lázních, vykázaného k stáru do domku městských veřejných záchodků Františka Celbu? Občas jsme spolu jen tak tlachali, když šel s nezbytným ruksakem přes rameno, často v červeném svetru horské služby, jejímž členem mimochodem nikdy nebyl kolem naší dílny, někdy i něco popili v některém z šenků. Vyrobil jsem mu i několik žertovných „Krkonošských pravdivých proroků povětrnosti" alias Krakonošových barometrů z modřínového prkna a kusu provazu, pro které měl na horských boudách vždycky zajištěný odbyt. Mezi krkonošskými fotografickými esy hrál „řemeslník" Celba ve službách komunálu druhé housle. Snad proto ho většina publikací s touto tematikou pomíjí. Pohotové reportážní fotografie pro tisíce tehdejších rekreantů ho však spolehlivě uživily. Jen těch nadšených skupinek s vycpaným medvědem by se těžko někdo dopočítal. Medvěd bodoval i v historkách po Celbově smrti, jak mi zrovna nedávno vyprávěl jeho poslední majitel, dlouholetý náčelník HS Janské Lázně Láďa Urban. Když získal ze skrovné pozůstalosti po svérázném fotografovi, jejíž nejcennější položkou byl obouchaný skútr Čezeta mohutnou vycpaninu, zaplatil v Lesním domě jistému urostlému domovníkovi několik panáků, aby mu ho vynesl k chalupě. Podroušený nosič ho na půl cestě opřel předními tlapami o prosklené hlavní dveře zotavovny Idyla, kde byla ubytována děvčata ze Slovenska. Jejich ranní zděšené volání „Pomóc! pomóc - tu sú medvede" vyvolávalo v pijáckých kroužcích místních náleven ještě dlouho salvy smíchu. Důvod, proč „Krakonoš" Celba připad na listopad je nasnadě. Pohlednici, která mě dovedla k rozluštění mnoho let staré tajenky, jsem získal zcela v duchu toho potměšilého šibala v aukci na internetu za vyvolávací symbolickou cenu 1 Kč. Ty nejcennější věci bývají většinou zadarmo. Celbův klobouk jako doklad doličný včetně falešného vousu pro masku Krakonoše a hlavně Celbův autentický medvěd s hrozivě vyceněnými tesáky se sešli i na další dochované fotografii. Do Krakonošova kabátu se pro srandu králíkům nasoukal před Celbův objektiv ještě mladý montér spojů Pepa Čermák.
Nepublikováno