Freiheit

Nejkrásnější výhled z okna mají někteří Pražáci, o tom žádná! Ten se neokouká. A jsou vlastenci, kterým zjihne zrak i při pohledu na pouhou fotografii. Jiní zase nyjí při pozorování západu slunce nad smyslnými dvojčaty Světlé a Černé hory z výseku východokrkonošských hřebenů viditelných od nás z obýváku. Nedávno mě umrtvil kamarád fantastickým sdělením. „Jestlipak víš ty voe, že stejná scenerie je za ideálních světelných podmínek viditelná až od nás z Ameriky?" Samozřejmě, že už jsem o tom slyšel, ale to je jen tak na úvod dnešní nostalgické úvahy. Když jsme začátkem října 2005 s přítelem z nejvěrnějších využili pozvání svobodného pána Gablenze, dnes již zvěčnělého potomka slavného vítěze z bitvy u Trutnova v roce 1866 k návštěvě Bavorska, netušil jsem, do jaké nádhery jedeme. Město Roßhaupten v Allgäu u hranic s Rakouskem má historickou „dračí legendu" podobně jako Trutnov. Průzračná jezera uprostřed šťavnaté zeleně luk s věncem impozantních alpských velikánů na horizontu. To nejpřitažlivější doslova jako pověstná třešnička na dortu je snad nejpohádkovější ze všech zámků připomínající opravdový obří výtvor nějakého šíleného cukrářského mistra, kulisa mnoha filmů počínaje animovanou Sněhurkou Walta Disneye, úchvatný, kýčovitý, fantastický Neuschwanstein na dohled. A na tohle jsme během pobytu v přívětivém vejminku pana barona, šéfpilota Lufthansy ve výslužbě, postaveném vedle rodinného pensionu na místě bývalého osamělého statku ve stráni nad městem koukali přes hladinu jezera z terasy. Až měl člověk pocit, že tu velkolepou a nákladnou stavbu nechal podivínský král Ludvík II. Bavorský vybudovat nikoliv pro inscenaci oper svého oblíbence Richarda Wágnera, ale pro sladké pohádkové usínání dětiček z familie von Gablenz. Docela jsem jim na okamžik záviděl. S konstatováním, že i mecenáši umění mohou mít zvláštní záliby, jsme se pokochali a hajdy domů. I přesto, že si spousta světoběžníků upravuje klasické - všude dobře, doma nejlíp - na chlapácké všude je hezky, tak co doma.

Při prohlížení několika amatérských (ve smyslu většinou mizerných) fotografií musím s politováním přiznat, že teprve doma po vyvolání filmu z mého předpotopního kapesního blikátka vyšlo najevo, že absolutně nepoužitelný je právě ten pohádkový skvost na skále. Se la ví - slovy božského „Slavíka". Ani na tu Ameriku jsem pochopitelně nezapomněl. Když jsem tam bydlel, o tom nádherném výhledu přes koruny borovic na Náchodský zámek s Krkonošemi i se Sněžkou jsem opravdu nevěděl. Mistři fotografie s kvalitní technikou vybavenou teleobjektivy ho zvěčnili už mnohokrát. Nejpůsobivější je podle mě snímek fotografa Petra Tučka z České Skalice pořízený o něco výš od Jiráskovy turistická chaty na Dobrošově v prosinci 2020. Však také vyhrál v následujícím roce jednu z prestižních fotosoutěží ve skupině Krásy Podkrkonoší.

***

Castor a Pollux východních Krkonoš se Sněžkou za zády jsou na rozdíl od dynamických alpských jmenovců z masivu Monte Rosa zvaných Zwillinge (Dvojčata) jako pohlazení na duši. Pohled ze Slunečné stráně na úpatí Rýchor na Světlou a Černou horu bez rušivých blízkých objektů civilizace vyzařuje poklid, pohodu, vyrovnání a smíření. (Foto Ivana TIchá)

Nepublikováno