Freiheit

Ne, ne, nemám na mysli dobrého vojáka Josefa Švejka. Při sepisování životopisných údajů kreslíře Neprakty jsem objevil jméno jeho profesního kolegy Milana Lipovského, nositele Kulturní ceny města Trutnova za rok 1998, se kterým mě pojí „veselá historka z natáčení". Osobně jsem se s ním sice nikdy nesetkal, ale jeho žertovné kresbičky, vtipy a karikatury z novin a časopisů, do kterých přispíval, jsem zaregistroval nejen díky typické jednoduché lince charakteristické kresby, často doplněné koláží na svérázných novoročenkách, ale zejména odvahou publikovat později i hodně odvážné hambaté obrázky. Přestože mým původním záměrem je ta moje historka, pár slov o skromném autorovi na úvod se sluší. Milan Lipovský, ač Čech se narodil v roce 1927 v Bratislavě. Absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě a jistý čas v „lampasácké" uniformě i působil. Což z něho údajně podle jeho vlastních slov učinilo celoživotního pacifistu. Od roku 1954 pracoval jako důlní technik u VÚD a usadil se v Trutnově. Již tehdy přispíval do oborových regionálních novin Jiskra východočeských horníků. Po odchodu do důchodu se začal malováním zabývat „na plný úvazek". Vystavoval na mnoha samostatných i kolektivních výstavách, v tuzemsku i v zahraničí, publikoval v řadě známých titulů novin a časopisů, měsíčník Krkonoše nevyjímaje. Patřil k malířské a kreslířské elitě ze zlaté éry satirického časopisu Dikobraz v osmdesátých letech. V téže době vystavoval se skupinou špičkových výtvarníků „Jedenáctka Stadionu". Jeho vtipy kultivovaly oblíbený Mladý svět nebo týdeník Štart, stejně jako porevoluční Nedělní Blesk. Vážený člen České unie karikaturistů vystupoval neokázale jako prostý regionální umělec s životním krédem vypůjčeným ze Shakespearova „Večera Tříkrálového". „Lepší moudrý blázen, než bláznivý mudrc". Jeho díla se stále prodávají na aukcích a jsou zastoupena v mnoha galerijních i muzejních sbírkách. Trutnovské Muzeum Podkrkonoší schraňuje rozsáhlou kolekci jeho prací, které byly vystaveny už na několika výstavách. Umělec zemřel v roce 2011 zhruba v mém věku.

Zde bych jako „Deux ex machina" rád přistrčil do děje moji maličkost. Nevím kdy, nevím proč, nevím jak, jsem se kdysi ocitl v tradiční trutnovské tiskárně Domov, kde se hornická Jiskra tiskla. Nejspíš to bylo v divokých devadesátkách při překotné privatizaci, ze kterých si málokdo něco pamatuje, protože to byl fičák. Posbíral jsem si tam krabici asi pětatřiceti použitých i neúplných jednorázových tiskařských štočků z rotačky určených k sešrotování. Shodou okolností všechny s obrázky Milana Lipovského. Říkal jsem si - uložím je, tam kam patří, za rok, za dva nebo za tři, budu rád, že je mám. Jenže léta běží, vážení... Tu krabici mám stále pečlivě uloženou v mysli na určitém místě, jako jeden bývalý potentát Peroutkův článek. Asi před pěti lety jsem ji slíbil darovat kamarádům z vedení Muzea Podkrkonoší, takže jsem šel najisto. Šílený trapas! Dokonce i má nejmilejší manželka mě podezírala, že jsem si celou historku vymyslel, nebo se mi jako přelud otiskla do nepatřičné mozkové přihrádky při některé z narkóz. Hromádka štočků se mi občas zjevila jako fata morgána v různých skrýších. Při jejím bezvýsledném hledání jsem objevil celou řadu postrádaných věcí. Když jsem si něčím jistý, jsem i vytrvalý. Mnohokrát jsem přehrabal každý hypotetický úkryt od sklepa až po půdu. Vítězné „heuréééka!" neslyšet. Při likvidaci bedýnky překypující nepotřebnými rozbitými součástkami přímo na pracovním stole, denně na očích, stála na nenápadné nízké krabici... Přesně! Tam to přece nemůže být. A bylo. Kluci v muzeu třeba budou mít radost. Ještě to nevědí. (Situování štočků a doprovodný text se neshoduje s originálem).

Nepublikováno

„Jedenáctka Stadionu"na výstavě. Milan Lipovský uprostřed s výtiskem časopisu číslo 48 z prosince 1979