Freiheit

Rudý květ papírového vlčího máku vetknutý do klopy vždy symbolicky s úderem 11. hodiny 11. 11. není oslavou válek, ale připomínkou ukončení té první světové, od které uplynulo letos právě rovných 100 let a zároveň uctěním památky všech padlých ve všech válkách. V době velkolepých oslav vzniku prvního samostatného státu Čechů a Slováku je tato událost trochu neprávem upozaděna. I na stará kolena přesvědčený pacifista si v dobách všeobecné branné povinnosti odsloužil své vyměřené dva roky ve službě vlasti, když nechtěl lhát a podvádět v honbě za modrou knížkou nevojáka. Byť jen jako prostý vojín bez šance na kariérní postup a jakékoli povýšení. V dnešním globálním světě probíhá stále někde nějaká permanentní válka s pofiderními vítězi a opravdovými padlými, která se dotýká i každého z nás. Při malém zamyšlení nad dnešním datem bych chtěl vzdát hold všem známým vojákům z nejbližší rodiny, kteří sloužili ve zbrani v armádě Rakousko - uherské monarchie i první Československé republiky.

Nejdál v mlžném oparu historie stojí můj praděda Jan, narozený v Nepolisech poslední den roku 1851. V císařském stejnokroji byl vůdcem patroly 28. polního mysliveckého batalionu v Chlumci nad Cidlinou. Pro selského synka asi kariéra, která stála za zaznamenání. Nepoznaný děda mé ženy, ročník 1880 padl za císaře pána bez uvedení data ve Velké válce. Hned dvě uniformy nosil můj děda. Z rakouské armády zběhl na východní frontě a jako příslušník „zelených kádrů" se skrýval v lesích Podkarpatské Rusi a Slovenska. Rok po skončení války už s kulometnou rotou 36. pěšího pluku z Mladé Boleslavi zasahoval na Slovensku, poblázněném Maďarskou republikou rad. V již stabilizované československé armádě sloužil daleko od domova u horského pěšího praporu číslo 8 v kasárnách na úpatí Vysokých Tater ve slovenském Kežmaroku můj tchán. Ten jediný snad nosil v tornistře pomyslnou maršálskou hůl, jen se mu ji nepodařilo objevit. Typickým vojákem na baterky byl můj táta. Narukoval v roce 1936 a již po sedmi měsících byl ze zdravotních důvodů odvelen na „trvalou dovolenou" jako žádaný tesař na stavbu pohraničního opevnění do Orlických hor. Žádný ze jmenovaných se neproslavil nějakým vynikajícím hrdinským činem hodným zaznamenání v kronikách. Kromě jednoho, který na válečném poli přinesl oběť nejvyšší, zemřeli v civilu. Žili v době, kdy být vojákem byla pro každého zdravého chlapa hrdá vlastenecká povinnost, které se zhostili každý po svém, ale vždycky se ctí.