I vítězové jsou jen lidi

 
Gustav "Gustl" Berauer

Nebývalý rozmach lyžování v době mezi oběma světovými válka­mi zaznamenal mezinárodní úspěchy i mnoha reprezentantů teh­dejší ČSR. A kdo jiný měl třímat pochodeň lyžařské všestran­nosti, než zdatní krkonošští horáci, ať již z českých či ně­meckých oblastí hor? Ti druzí, jezdící většinou v barvách HDW, upadli vinou historických okolností téměř v zapomnění. Nej­slavnější výhonek rozvětveného a početného rodu horalů z Kr­konoš - Gustav Berauer - se narodil v Peci pod Sněžkou 5. 11. 1912. Zjevný talent a vynikající přírodní podmínky daly vy­růst závodníkovi světové třídy. Úspěch a medaile sklízel v roz­poruplné druhé polovině třicátých let. Jen tak se mohlo stát, že na své konto připsal vedle účasti na ZOH čtyřnásobný titul mistra ČSR v letech 1936, 37 a 38 /dvakrát ve své parádní dis­ciplíně, běhu na 18 km a dvakrát v alpské kombinaci/ a zároveň, po připojení Sudet k Říši, i čtyřnásobný titul mistra Německa za roky 1939, 40 a 41 /opět v běhu na 18 km a v závodě sdruženém/.

Pokračování článku »

Tančící dům

 
Dům tří kultur Parada v Niedamirówě - WC

Obdivovaný i zatracovaný Tančící dům architektů Franka Gehryho a Vlada Miluniče na Rašínově nábřeží v Praze se stal v architektonickém světě pojmem ještě dříve, než opustil rýsovací prkna svých autorů. Krkonošský tančící domeček, miniatur­ní varianta podobného tématu, skrývající v sobě sociální za­řízení, na svůj věhlas trpělivě čeká. Tato originální "kadibudka" je funkční součástí budovaného areálu Domu tří kultur Parada v polském Niedamirówě, o kterém jsme již psali, a o kterém v budoucnu ještě určitě uslyšíte. Nepatrná stavbička na půdorysu zhruba metr krát metr, splňuje základní požadavky na špičkové dílo i v oblasti velké architektury: cit pro materiál, vyvážené proporce, úctu k tradici a notnou dávku re­cese. Jednodenní výlety do panenského polského podhůří Krkonoš získávají stále větší popularitu. Trasa z Pomezních Bud do Královce a naopak nemusí vždy směřovat jen k vodní nádrži Bukówka. Třeba zabloudíte až na nejhořejší konec Niedamirówa v údolíčku zaříznutém do severovýchodních svahů Rýchor. Dům tří kultur Parada bude pro vás možná příjemným překvapením, jeho "pavilon úlevy" tak můžete poznat i důvěrně. I to stojí za to. Probatum est!

In: Krkonoše - Jizerské hory 1996/11

Pokračování článku »

Bumbrlíček z Černé paseky

 
Současná Černá bouda na Černé hoře

V historii Krkonoš je mnoho bud, které během let zanikly a upadly v zapomnění. Jsou i stálice, co v téměř nezměněné podobě přetrvávají od svého vzniku dodneška. Většina jich však pod­léhá neustálé proměně. Nejprve se změnil charakter jejich využití, později rostly nároky na pohodlí i touha po zisku a k původní chalupě se nalepovaly verandy, zádveří, podkroví a nové přístavby. Čítankovým příkladem takového bujení je vzhled Luční boudy, od masivního nástupu turismu v osmdesátých letech minulého století, do konce II. světové války. I boudy, které zanikly /většinou v plamenech, neboť požár je dosud na horách nepřítelem číslo jedna/, aby jako Fénix znovu vstaly z popela, trpí jakousi "mutací v genech". S každou obnovou jejich objem nabobtnal, což v době kolektivní rekreace pracujících nabylo až obludných rozměrů. Gigantické továrny na volný čas jsou dnes nejen architektonickým vředem na malebné krajině Krkonoš, která jejich proporce není schopna přijmout, ale i ekonomickým oříškem pro jejich majitele. Kdo poznal pocit ztracení v masách betonu hotelu Horal ve Svatém Petru, kdo viděl civilizační poušť v širokém okolí hotelu Arnika, bývalé odborářské zotavovny Pochodeň na Labské, či v studené a odcizené „nádražní" restauraci monstra nad vodopádem vzpomínal na útulnou atmosféru staré Labské boudy, ví, o čem je řeč. Gigantomanii socialistických plánovačů jsme naštěstí odzvonili klíči. A přeci vyrostla nová Výrovka! Zárodky fenoménu bytnění lze stále sledovat i na stavbách docela malých. Jako příklad nejžhavější uvádím chalupu na Hofmanových boudách nad Janskými Lázněmi, cíleně zlikvidovanou požárem 8. dubna 1995. Zprávu o tom přinesl i časopis Krkonoše v 6. čísle toho roku. V rekordní době několika měsíců vyrostla budova nová s nepoučitelně členitou střechou /bez soustavy střešních vikýřů, hitu posledního desetiletí, zřejmě nelze/ a především objemově podstatně větší. "S jídlem roste chuť, jen pozor, aby se sousto nevzpříčilo v hubě", říkávala moje babička. O jednom takovém rozměrném sou­stu je následující vyprávění.

Pokračování článku »

Putující Johánek

 
Jiří František Pacák: Svržení Jana Nepomuckého (Trutnov)

Baroko a Podkrkonoší bývá, také díky sochařské galerii v Kuksu, spojováno především s tvůrčím geniem Matyáše Ber­narda Brauna. V jeho stínu zcela neprávem mnohdy lhostejně míjíme sochařské skvosty osobitého umělce Jiřího Františka Pacáka. Tento Braunův žák a spolupracovník, nevýraznější představitel rozvětvené sochařské rodiny Pacáků ze Starého Rokytníka na Trutnovsku, se narodil kolen roku 1670. Vyučil se sochařem a řezbářem a dlouhá léta pracoval pro vídeňské jezuity, kterým v té době patřilo žirečské panství a tedy i Rokytník, aby tak sebe i svou ženu Martu vykoupil z poddanství. S největší pravděpodobností se podílel na Braunových pracech při výzdobě Šporkova Kuksu. Jeho samostatná díla jsou roztroušena v mnoha místech i v našem regionu. Za všechny alespoň, unikátní mariánský sloup a výzdoba kos­tela v Žacléři, sochy v Jilemnici, Vrchlabí, Mlarkoušovicích.

Pokračování článku »

Janské Lázně - perla Krkonoš

 
Janské Lázně

Posměšný odsudek "byl v Římě, ale papeže neviděl" měl již v minulém století v českých zemích svůj ekvivalent stejné váhy ve výroku "navštívil Krkonoše a minul Janské Lázně". Dnes vaše jméno už sice nikdo nezapíše na křídový papír tištěného seznamu hostů, návštěva vyhlášeného lázeňského střediska, té "klenotnice Krkonošů" či "českého Gastýna" ze starých průvodců, však stále stojí za to. Zvlášť, když pán hor /jehož kamenná skulptura v centru města, je to první, co vás upoutá/ nemá náladu a na hřebenech se "čerti žení." I v létě občas pro vítr na vrcholu Černé hory nejezdí lanovka nebo vás nedostatečně ustrojené může odradit od túry letní chumelenice. Tady v relativním závětří tak můžete vychutnat i jinou tvář Krkonoš. Místo opředené bájemi, sahajícími na samý práh našeho tisíciletí, má dík staleté tradici vzájemného soužití zdravých a nemocných svou zvláštní "člověčí" atmosféru. Už to, že jen málo domů nemá své jméno, o čemsi vypovídá. Ta poplatná době se s každým dějinným zvratem mění, ta tradiční jsou záchytnými body v dobrodružném pátrání po jejich původu a významu. Vycházka po "jmenném rejstříku" města je společenskou hrou pro zvídavé kluky a holky všech věkových kategorií, jejíž pravidla si určíte sami.

Foto Bohdan Holomíček

Pokračování článku »

Lev z kotelny

 
Bohdan Holomíček - autoportrét

Fotografie Bohdana Holomíčka mě provázejí větší část mého života a s jejich autorem mě pojí i víc než desetiletá služba jednomu pánovi v civilním zaměstnání u lázeňské organizace v Janských Lázních. Navíc Bohdan je můj kamarád, a tak bez roz­paků zvoním, jako ostatně už tolikrát, nezván a nejspíš i trochu nevhod u vstupu do krychličky služebního bytu, za kterou vykukuje lhotákovský komplex centrální výtopny. Je předvánoční sobota, časné dopoledne a já s drzostí sobě vlastní zvu na návštěvu i vás. "Pojď dál, Bohdan ještě spí," vítá mě Elen a přes mé ne příliš přesvědčivé omluvy jej jde vzbudit. "Právě jsem se vrátil z Hradu," zaparafrázuje rozespalý Bohdan okřídlený výrok, který předznamenal celou jednu epochu. Dodatečně se dozvídám, že opravdu v pět hodin přijel z Prahy, kde byl jako oficiální novinář fotografovat jmenování nových rektorů AMU a VŠCHT. Ty fotky možná najdete v magazínu Srdce Evropy, v Xantipě M. Diettlové či v Mladém světě, se kterými Holomíček v současné době, jako fotograf na volné noze, nejvíc spolupracuje.

Pokračování článku »

Svědek jednoho výročí

 
Vstupenka na mezinárodní sraz na Sněžce

Spory o tvář nejvyšší české hory, vzplanuvší v posledních letech s novou intenzitou, vedou k zamyšlení, k čemu všemu už člověk její majestát využil. Náhodný antikvárni nález nenápadného červeného kartonu, který ironií dějin přečkal zapomenut v modlitební knížce, oznamuje lapidárním německým textem, že je vstupenkou na mezinárodní sraz na Sněžce. Dva vpichy po špendlíku svědčí o tom, že 5. srpna 1923 opravdu zdobil klopu jednoho z téměř 6 000 účastníků nejpočetnější­ho pohraničního srazu v Krkonoších, kterým jsme si zvykli říkat proletářské. Historie vrší události a kronikář není povolán je hodnotit, ale zaznamenat. Bez ideologických ná­nosů zůstává holý fakt: Ten nepatrný kousek papíru byl při tom, když v chladné a větrné srpnové neděli před 70 lety zazněla z temene Sněžky Degeyterova a Pottierova píseň s příznačným názvem o poslední bitvě, která vzplála. Poprvé.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1996/8

Pokračování článku »

 
« 1 8 9 10 11 12 27 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.