Freiheit

Ve výšce téměř 8OO m nad mořem nad malebným sklenářovickým údolím na Rýchorách dodnes stojí malá ochranná kaplička. Její osudy jsou pevně spjaty s historií dobývání zlata v těchto končinách. Celé 16. století je poznamenáno čilým rozvojem těžby. Nejen majitelé panství, různí podnikatelé a těžařstva, ale i město Svoboda nad Úpou vkládalo do zlatých dolů velké naděje. Svobdští horníci pod dojmem prvních úspěchů postavili prý kolem roku 1560 farní kostel v Mladých Bukách a kostelu ve Vlčicích věnovali ciborium těžké 74 dukátů. Po třicetileté válce se těžilo už jen nepravidelně. Oživení nastalo za Jana Adolfa Schwarzenberga, který koupil vlčické panství v roce 1675. S dolováním bylo definitivně skončeno roku 1772. Asi z té doby je i stará hornická pověst o sv. Barboře. "Horníci na Rýchorách vydělávali mnoho peněz a s bohatstvím přichází i pýcha. Jednou, když seděli před zlatou šachtou, přišla k nim stará žebračka a prosila o almužnu. Nejen, že jí nic nedali, ještě se jí posmívali a jeden z nich jí podal kámen. Svatá Barbora, patronka horníků, neboť ona to byla, se rozzlobila nad tou nevděčností, sáhla do kapsáře pro plnou hrst prosa, hodila je do šachty a zvolala: Dříve nenajdete zlato, dokud neuplyne tolik tisíc let, kolik zrníček prosa jsem hodila do jámy. Její prokletí se záhy vyplnilo, hora odmítla vydat své poklady a doly zanikly."

Na snímku z třicátých let tohoto století je vidět jiné mize­jící bohatství Rýchor - rozsáhlé horské louky, dnes již z velké části pohlcené lesem.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/4

Rýchory - desetikilometrový hřeben, který uzavírá Krkonoše na východě, obklopen sídlištními aglomeracemi Žacléře, Mla­dých Buků, Svobody nad Úpou a Horního Maršova - jsou jedi­nečnou pokladnicí přírodních krás. V současné době je celý vrchol Rýchorského hřbetu i přilehlé svahové partie v cel­kové rozloze 203 ha zahrnut do státní přírodní rezervace Na Rýchorách. Není tomu ale tak docela dávno, co udivení ná­vštěvníci mohli v nadmořské výšce téměř 1 000 m shlédnout v kuriózním sousedství vzácnou vysokohorskou květenu a kulturní zemědělské plodiny - brambory či oves. Člověk se svý­mi obydlími posouval k vrcholu z mnoha stran již v raných dobách osídlování Krkonoš /vzpomeňme jen dnes již zaniklé obce Sklenářovice, Vernéřovice, Suchý důl, ale i samotné Rýchory či enklávu Sněžných domků/. Přímo na hřebeni však žádná stavba až do roku 1892 nestála. Teprve rozvoj turis­tiky v druhé polovině minulého století a především aktivita rakouského Krkonošského spolku od roku 1880, odstartovala útok na vrchol.

Pomník padlých vojáků z malebné horské vesnice Sklenářovice na úbočí Rýchor, kteří zahynuli v I. světové válce. Kolébka dobývání rýchorského zlata vyrostla začátkem 16. století ko­lem původní sklářské pece, vzniklé o století dříve. Hluboko zaříznuté údolí Staré vody totiž skýtalo bohatou přírodní nabídku základních surovin - vody, dřeva a křemene. První písemná zmínka je z roku 1515. V té době se připomínají i začínající rozsáhlé prospektorské práce hledačů drahého ko­vu. Během 16. století se Sklenářovice zcela změnily v osadu selskou, přestože pod­mínky k životu zde byly velmi drsné. Svědčí o tom i první věrohodná zpráva o lavině v Krkonoších. (Pomineme-li líčení jistého Benátčana z roku 1456 o následcích lavin v Obřím dole, jak je uvádí Balbín). Osudná lavina sjela z hřebene Rýchor 15. 2. 1655. Strhla s sebou dvě stavení a zasypala 15 osob, z nichž osm zahynulo. Dolování zlata ukončili Schwarzenbergové pro naprostou nerentabilitu už v roce 1772. Tehdy bylo po obou stráních sklenářovického údolí rozse­to 36 stavení. V roce 1900 měly Sklenářovice 242 obyvatel (jen o 20 méně než Janské Lázně). Po druhé světové vál­ce ještě 166. S vysídlením Němců tato rázovitá horská osada, která měla vlastní školu a obecní úřad, zanikla. Trvalým me­mentem bezohlednosti k dějinám je její srovnání se zemí v padesátých letech. Torzo pomníku je symbolicky to málo, co se z kdysi vzkvétající obce zachovalo. Péčí galerie „Veselý výlet" bude pomník restauro­ván a umístěn v budovaném lapidáriu v Temném Dole.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1994/8                                 

Narozen 9. prosince 1594 byl Gustav Adolf ve svých 23 letech korunován za švédského krále v Uppsale 12. srpna 1617. Jeho královská devi­za Florebo prospiciente Deo (Stanu se mocným pod Božím ve­dením) předznamenala nejen dalších patnáct let jeho vlády, ale i tažení bojišti třicetileté války. Do té vstoupil v roce 1630 po poráž­ce Dánů císařskými vojsky. Vedly jej snahy  ochránit   protestanty v Německu, především však oba­vy ze stále rostoucího vlivu kato­lických Habsburků a z ohrožení švédských držav v Prusku. Jeho vítězný postup, který s nadějí sle­dovali čeští pobělohorští emi­granti v čele s Janem Amosem Komenským, zastavil až genera­lissimus habsburské armády Albrecht z Valdštejna. Toho ml­havého 6. listopadu 1632 v bitvě u Lützenu nedaleko Lipska, vítě­zící Švédové již neměli krále. Gustav Adolf, jako vždy v nej­přednější linii, padl po mnoha střelných i sečných ranách krátce po zahájení bitvy. Královo tělo by­lo uloženo v Ridderholmském chrámu ve Stockholmu teprve 21. června 1634. Pět měsíců před tím zavraždil najatý vrah i jeho soka, vévodu frýdlantského. Početná evangelická obec v Heřmano­vých Sejfech, dnešním Rudníku, soustředěná kolem bolkovské fa­ry, vznikla jako okamžitá reakce na vyhlášení tolerančního paten­tu již v roce 1783. Pěknou bron­zovou medaili s portrétem hrdiny od Lützenu, švédského krále Gustava Adolfa, ochránce pro­testantů v rozbouřené Evropě 17. století, vydala v roce 1910.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1994/10

Jen ti opravdu zralí a znalí návštěvníci Pece pod Sněžkou si při míjení rozlehlého parkoviště poblíž soutoku Vlčího a Zeleného potoka ještě vzpomenou na výstavnou budovu někdejšího hotelu, který se poslední velkou přístavbou společenského sálu s cizineckými pokoji v patře v roce 1925 zařadil mezi ty honosnější ubytovací pecké podniky. Již tehdy se tady místní horalé scházeli ke společenským akcím. V roce 1930 zde byl např. založen pod patronací aktivního pilota Eugena Bönsche z Luční boudy početný spolek vojenských veteránů. Po roce 1945, se vznikem zotavovny ROH, její kulturní poslání oživil čilý ochotnický spolek, který v objektu v letech 1947 - 50 vybudoval vlastními silami divadelní jeviště, na jehož prknech uvedl vedle úspěšného představení Čapkovy Matky ještě několik dalších her. Přestavěním sálu na kino pro 180 sedících diváků v roce 1950 tu vznikl jediný opravdový kulturní stánek v místě. Smolnou sezónu zotavovny Zelený potok připomíná snímek jednoho ze svobodských hasičů z února 1960, kdy okolní sbory přijely posílit své pecké kolegy v boji s ohnivým živlem. Dům s nevšedním architektonickým výrazem, dlouholetou tradicí a bohatou historií se tak přiřadil k nekonečné řadě slavných i bezejmenných krkonošských stavení nenávratně pohlcených plameny. Zůstalo jen jméno lokality a stejnojmenný vodní živel, který si jen tiše brumlá cosi o věčných paradoxech. (Současný penzion Zelený potok je sice rovněž jedna z budov původního hotelového komplexu, v nynější podobě však prakticky novostavba a svou pověst si teprve začíná budovat).

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/2

Ještě žijí mezi námi mistři řemesla kolářského. Jen málokterý se jím však dosud živí a řemeslo samo se pomalu řadí mezi ta zapomenutá. I přesto, že dřevozpracující řemesla patří k těm nejstarším, která si člověk v toku dějin osvojil. Dřevo samo, jako dostupný, tvárný, relativně trvanlivý a především krásný materiál provází člověka po staletí doslova od kolébky až do hrobu. Spolu s hlínou bylo nejspíš první hmotou tvarovanou dávnými prapředky, kteří neuváženě slezli ze stromů a nemaje dosud rozumu, začali „pracovat".

První letadlo s pasažérem přeletělo vrchol Sněžky 24. srpna 1913. V otevřeném kokpitu jednoplošníku Taube NV 3/Daimler - Mercedes 100 k seděl za kniplem šéfpilot berlínské společnosti Sport - Flieger, dálkový letec Alfred Friedrich a jako navigátor konstruktér letounu, trutnovský rodák Igo Etrich. Let s kursem Lubawka - Horní Staré Město - Lubawka přes krkonošské hřebeny byl zlatým hřebem okresní slavnosti v Horním Starém Městě, navštívené více než 8000 diváky. Podle zlých jazyků údajný autor velikášského výroku v nadpisu článku, vzdušný rekordman Alfred Friedrich, se narodil 18. 3. 1891 v Berlíně - Schönbergu. Již ve dvaceti letech složil v berlínské pilotní škole na Wrightově dvouplošníku letecké zkoušky a získal pilotní průkaz FAI pro Německo číslo 149 s datem vystavení 11. 1. 1912. Se speciálně vybaveným strojem NV 3, poprvé v Německu označeném imatrikulačními značkami D 2 na křídlech, absolvoval i svůj nejslavnější rekordní etapový „let pěti zeměmi" - Německem, Belgií, Francií, Anglií a Nizozemím.