Freiheit

S jistou nadsázkou a eufemisticky řečeno začala jakási systematická zástavba centra původně chaoticky založené hornické osady, pozdější Svobody nad Úpou, na počátku 17. století po několika předešlých požárech. Dřevěné domy s vysokou sedlovou střechou, typické i pro další hornická města v regionu Vrchlabí a Žacléř, byly většinou orientované přetaženým štítem na ozdobných sloupech s podloubím do ulice či náměstí. S vytrvalostí hodnou obdivu vydržela tato tradice déle než čtvrt tisíciletí. Poslední historické domky byly zbořeny dokonce až ve druhé polovině 20. století. Teprve ve druhé polovině 19. století začaly být dosluhující stavby postupně nahrazovány domy městského typu se změněnou střešní orientací souběžně s komunikací. Velká část architektonicky kvalitních autorských budov z té doby měla členěné historizující fasády, které pokud nepodlehly nevkusu po roce 1945, jsou dnes s pietou opravovány. (Ilustrační foto čp. 427- anti). Expanze výstavby zejména rodinných domků a vil do méně zabydlených částí a do okolních strání především v meziválečném období se dá nazvat přímo stavebním boomem. Vedle zkostnatělých zednických polírů a stavitelů ze staré školy vznikly nové architektonické kanceláře mladých progresivních projektantů jako Franz Fimmel nebo dvojice Fischer & Hollmann, svět se relativně zmenšil a i ve Svobodě nad Úpou se prosazovali architekti často i zvučných jmen odjinud. Mimoděk přispěla i nízká cena stavebního řeziva při likvidaci škod na lesích po větrné kalamitě v roce 1930.

Mezi návrháři a realizátory mnoha nových objektů i ve vzdálenějším okolí nelze pominout řízením osudu janskolázeňského hoteliéra s italskými předky, stavebního technika a majitele stavitelské firmy Josefa Capolaga (1891 - 1976). Stavařské renomé si v odborné veřejnosti získal už koncem 20. let náročnou přestavbou nevyhovujícího Pruského dvora v centru Janských Lázní na exkluzivní hotel Johannishof podle plánů zavedeného pražského architekta Artura Payra. Zejména následná výstavba jídelny s terasou na střeše vyžadovala odvážné řešení opěrné zdi ve svažitém nestabilním terénu. Torzo podnikatelova fotoarchivu zachované i díky pozdějšímu národnímu správci firmy Josefu Jiránkovi je cenným dokladem kvalitních realizací, na které ani po více než třicetileté poválečné stavební odmlce podobný rozmach svépomocného stavebnictví stodolového typu bez nápadu a invence ve své většině navázat nedokázal. Dokumentace některých staveb, zejména slavnostní glajchy, jakož i detailní záběry zdiva s využitím místního kamene nebo pracné dřevěné lešení i bednění neboli šaluňk jsou vizuálně zajímavé pro odborníka i laika. Nejpůsobivější jsou však přece jen čerstvě dokončené novostavby bez budoucích rušivých prvků a přístaveb. Vila páně starosty Rudolfa Lissaka vystavěná na místě původní poštovní expozitury v letech 1927 - 28 s čp. 2 svítící novotou je díky množství pohotově vydaných poštovních pohlednic místním tiskařem Franzem Feixem (1874 - 1946) bez obalu řečeno značně profláknutá. Navíc, když budova i po přečíslování na čp. 402 dlouho sloužila jako mateřská škola a je na Malém náměstí stále na očích. Asi ne každý tuctový stavebník měl to privilegium jako manželé Gizela a Rudolf Lissakovi, že jim ještě před schvalovacím řízením zhotovila stavbu provádějící firma pro názornost pečlivě v měřítku provedený zmenšený model. A ne jeden. Je v podstatě paradox, že jméno stavebníka a budoucího majitele domu je z historických dokumentů častokrát známější než autor ideového návrhu, architekt a projektant nebo stavební firma, někdy jen sehraná parta zedníků a tesařů v čele se zkušeným polírem. Kdo platí, toho je sláva! Druhá zajímavá anomálie je hned několik výstavných domků financovaných místními kantory. Existuje jistá paralela s léty 70. až 80. minulého století, kdy se díky výhodným dotacím a půjčkám situace zopakovala. Dnes to zní jako čirá fantazie. Třešničkou na dortu je potvrzení podobného postavení ševcovy ženy a kovářovy kobyly. Přestavba obytného domu na správní a provozní budovu stavební firmy Capolago naproti nádraží ve Svobodě nad Úpou byla ryze účelová. Podle archivovaných fotografií lze předpokládat, že na výstavbě jednotlivých budov měla projekční kancelář a stavitelství Josefa Capolaga nějaký podíl. Dokonce několikrát figuruje v kolekci snímek nestárnoucí architektury čp. 208, kterou první zástupce vystěhovaných svobodských občanů po II. světové válce Alfred Illner (1921 - 2007) v zřejmě retrospektivním seznamu k roku 1938 uvádí jako vilu Colombo. Že i hospodářský objekt může mít „šmrnc" autorského přístupu dokládá čistá, užíváním neposkvrněná architektura „Růženina dvora" firmy Piette původně na katastru Maršova I., dnes část Janských Lázní. Podmínky jak se s kolečkem, krumpáčem a lopatou, ruční pilou, teslicí a pobíječkou stavěly „velké věci" dokumentuje bednění pro betonáž opěrné zdi při stavbě jídelny hotelu Janský dvůr. Mnoho staveb z širšího okolí zůstalo neurčeno - všecky by se do novin stejně nevešly.

In.: Svoboda fórum XXXVII.ročník / číslo 906 / červenec - srpen 2026