Freiheit

Že je svět opravdu malý a všechno souvisí se vším, se lze při studování historických dokumentů nečekaně přesvědčit každou chvíli. Smělé plány dědiců opavského podnikatele Karla Weisshuhna, mimo jiné též majitele prosperující papírny na rozhraní Mladých Buků a Svobody nad Úpou, na vybudování železniční vlečky ze svobodského nádraží, s napojením na úzkokolejnou dráhu do rozlehlého areálu továrny, ze začátku 20. let minulého století, byly impulsem proč se existenci další ze svobodských papíren, stojící vždy poněkud ve stínu známějších provozoven „maršovských", podívat blíže na zoubek. Vedle zmiňovaných firem Gustava Roedera (později fa. Eichmann) a Prospera Piette, vybudoval v roce 1894 papírnu ze starého mladobuckého mlýna na řece Úpě, který od svého zrušení roku 1870 sloužil jako brusírna dřeva, Ferdinand Schmidt. Od něho ji v roce 1917 koupila firma „Karel Weisshuhn a synové" se sídlem v Opavě, užívající na hlavičkových firemních papírech výmluvné logo tvořené siluetou bílé slepice.

Zakladatel Karel Weisshuhn se narodil 27. 2. 1837 do rodiny nadlesního Karla Wiléma Weisshuhna a jeho ženy Idy rozené Engerové v myslivně Jeruzalém u obce Rybnik na Ratibořsku v tehdejším Prusku. Jeho otec, rodák z lázniček Sooden poblíž Kasselu v Hesensku a potomek pruských a hesenských důstojníků, se jako 69letý vdovec přiženil roku 1873 do Lesních Albrechtic v rakouském Slezsku, kde pojal za ženu teprve sedmadvacetiletou Antonii Sochovou. Mnohem dříve se v tomto koutě Opavska nad řekou Moravicí zabydleli jeho synové Karel a Pavel Weisshuhnové. Nejprve s příslovečnou pílí přivedli k prosperitě pronajatý tzv. Nový mlýn u Hradce nad Moravicí (dnes provoz Braneckých železáren), načež si v roce 1862 pronajali osamělý mlýn v Lesních Albrechticích č. p. 29 a oba se zde záhy oženili. Pavel si 30. 10. 1866 vzal mlynářskou dceru Marii Theimerovou a Karel 7. 2. 1864 Frederiku Breyerovou (* 4. 3. 1845) z dědičné rychty v nedalekých Větřkovicích, s níž měl během života celkem třináct dětí. Ke mlýnu přistavěli pilu a kromě obchodování s dřívím se později věnovali i stavitelské činnosti, především budování silnic a železničních tratí po celém Slezsku a Moravě. V roce 1870 přesídlila firma „Karel Weisshuhn, stavební podnikatel a obchodník dřívím", profitující na výrobě dřevěných železničních pražců, do Opavy. Po několikerém stěhování získala tehdy nově vystavěný, ve druhé světové válce však vybombardovaný dům v Ensově ulici č. 11 (dnes Veleslavínova). Rodinná firma, v níž byl bratr majitele Pavel Weisshuhn (1835 - 1907) prokuristou, vlastnila později vedle několika domů ve městě i souvislou řadu mlýnů a pil v úseku od dnešní Kružberské přehrady až po Opavu. Weisshuhnové provozovali také lomy na břidlici a od roku 1884 drželi i statek Melč a lázně Jánské Koupele, zakoupené od Felixe Arze hraběte z Vassegu. Podnikavý a vzdělaný ing. Karel Weisshuhn, řídící se celý život zásadou „Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítra", byl v Opavě významným členem sboru evangelické církve, stejně jako řada dospělých příslušníků jeho rozvětvené rodiny. Posedlý myšlenkou na těžbu zlata navštívil, často v doprovodu některých synů, celkem šestkrát studijně Spojené státy, kde navázal úzké přátelství s Thomasem A. Edisonem a prohloubil svůj přirozený vztah k technickému pokroku. Již v roce 1911 vyprojektoval přehradu na řece Moravici, shodou okolností téměř přesně v místech, kde mnohem později v letech 1948 - 1955, vyrostla vodní nádrž Kružberk, známá z televizního seriálu Velké Sedlo. Dokonce byl ještě o rok dříve prokazatelně prvním majitelem automobilu na Opavsku. Po zkušenostech s výstavbou vodního náhonu pro lepenkárnu ruského šlechtice a svého času okresního hejtmana ve Šternberku Camilla Razumovského (1852 - 1917) v Anenském údolí u Vítkova a s přestavbou bývalé prachárny v Kylešovicích u Opavy na brusírnu dřeva se ve svých 54 letech pustil do zcela odlišného podnikání. U okresního hejtmanství v Opavě si 18. 12. 1891 nechal zaregistrovat továrnu na balicí papír v Žimrovicích, jejíž výstavbu, včetně náročného vodního náhonu, provedl v letech 1888 - 91 i za cenu značných nákladů, které si vynutily prodej části pozemkového majetku velkostatku Melč zmíněnému hraběti Razumovskému. Stále existuje firma Escher Wyss z Leesdorfu, jedna ze dvou projekčních kanceláří, pověřená vypracováním stavebních plánů. Také dodnes činná papírna, kde byl první papír vyroben 29. 8. 1891, která si místo na trhu obalových materiálů vydobyla mimo jiné kvalitním balicím papírem zn. Lignocel, jako jedna z mála odolala ekonomickým tlakům současnosti a od roku 2006 je součástí nadnárodní firmy Smurfit Kappa, držící se, byť s pozměněným sortimentem, v první desítce největších světových výrobců papíru.

 Hlavní podmínkou pro zřízení papírny bylo právě vybudování unikátního vodohospodářského díla, jako základního zařízení pro průmyslové využití dřevní hmoty a zároveň levného zdroje energie. Weisshuhnský kanál, bratříček všeobecně známějšího Schwarzenbergského plavebního kanálu na Šumavě, je dnes chráněnou technickou památkou a významnou součástí naučné turistické stezky. Tento dosud funkční papírenský splav, po němž bylo do roku 1966 plaveno dřevo a to až z 60 km vzdálenosti proti proudu Moravice, včetně 45 m dlouhého tunelu v tvrdé čedičové skále pod Kozím hřbetem, razila podle Weisshuhnova vlastního projektu italská firma Migliarini. Za příznivého stavu vody dokázal nevelký počet dělníků dopravit na papírenský manipulační dvůr 1000 až 2000 rovnaných metrů dřevěných špalků za den. Celkem 3 600 m dlouhý a 4 - 5 m široký umělý náhon, jehož stavba byla zahájena 24. 5. 1890, vedený v členitém skalnatém terénu se třemi svahovými tunely, dvěma akvadukty a několika přepady pro regulaci výšky hladiny, dosahuje u ústí do továrny převýšení 24 m nad řekou. Získaný spád vodního proudu bez problémů poháněl devět Girardových turbín o celkovém výkonu 750 kW. V současnosti stále fungující turbíny Francisovy je nahradily v roce 1926. Veškerá produkce žimrovické papírny (koncem 19. stol. to bylo až 8 000 kg hnědého dřevitého neboli tzv. patentního papíru denně) byla do roku 1906 dodávána smluvně opavskému velkoobchodníkovi Raymundu Habelovi. Od roku 1907 zavedl Weisshuhn vlastní obchodní oddělení. Hned v následujícím roce 23. 9. 1908 uzavřel společenskou smlouvu se svými syny Karlem jun. (* 6. 11. 1867 Lesní Albrechtice) a Ernstem (*12. 11. 1879 Opava) na veřejnou obchodní společnost „Carl Weisshuhn und Söhne" se sídlem v Opavě, kterýžto název byl rodinou zachován i po jeho smrti. Po zahájení provozu na železniční trati z Opavy do Hradce nad Moravicí v červnu 1909 vybudoval Weisshuhn roku 1914 úzkokolejnou koňskou železniční vlečku z papírny na hradecké nádraží. Koňská síla byla nahrazena motorovou trakcí teprve v roce 1938. Ta sloužila až do 60. let minulého století, kdy ji vystřídala automobilová doprava. Výroba papírových pytlů, původně ručně lepených za pomoci domáckých dělníků, kterou si vyžádal nedostatek bavlny a juty běhen první světové války, okoukaná v Americe, chrlící v době největšího rozmachu až 25 milionů kusů ročně, přinesla firmě značné zisky. Díky jim mohla rozšířit své podnikání i do jiných oblastí českých zemí. Jak již zmíněno v úvodu, během války expandovala i do Krkonoš.

Vedení svobodského závodu, provozovaného první dva roky pod hlavičkou „Svobodská společnost s ručením omezeným" se ujal další ze synů Felix Weisshuhn (1874 - 1942). Rozsáhlá modernizace celkem zaostalého provozu začala téměř okamžitě. Jedním ze stěžejních plánů bylo vybudování kombinované normálně rozchodné a úzkorozchodné vlečné dráhy ze stanice Vrajt (tehdejší úřední název Svobody nad Úpou) - Janské Lázně do provozu papíren, schválené ředitelstvím státních drah v Hradci Králové už 21. prosince 1921. Navrhované řešení mělo usnadnit rozesílání finálních výrobků papírny odběratelům i zásobování jednotlivých dílen továrny surovinami dováženými drahou jako uhlí, dříví, lučebniny apod. Při denní obrátce průměrně čtyř železničních vagonů by se tak mělo odlehčit nedostatečné nákladní koleji a výrazně zlepšit nepříznivé nakládací poměry na svobodském nádraží. Dopravu na vlečce měly obstarávat lokomotivy státních drah. Vozíky na úzkokolejné trati v prostorách závodu až do doby vybavení motory prozatím posunovat ručně nebo pomocí koňského zápřahu. Veškeré stavební náklady, včetně vykoupení pozemků jiných majitelů, jakož i převážné provedení prací, vzala firma velkoryse na sebe. Na budoucím staveništi se 27. ledna 1922 dokonce sešla odborná pochůzka, které se dle protokolu sepsaného v Mladých Bukách zúčastnili vedle zástupců firmy a majitelů dotčených pozemků, pánů Gustava Frenzela z Mladých Buků č. 125 a Johanna Bischofa tamtéž č. 272, ještě řídící komise, místodržitelský rada Dr. Felix Czerny, zástupce ministerstva železnic vrchní rada státních drah ing. Karel Sander, jako technický poradce vrchní stavební rada ing. Václav Leder, za okresní politickou správu v Trutnově okresní hejtman Dr. Emil Vozab, za ředitelství pošt a telegrafů v Pardubicích stavební rada ing. Rudolf Effenberger a zástupci ředitelství státních drah v Hradci Králové, vrchní rada státních drah ing. Marek Pollak a vrchní stavební komisař ing. Václav Hájek. Komise se shodla na kladném a bezzávadovém hodnocení příprav a vřele doporučila vydání stavebního povolení. Od téhož data nabyla účinnosti termínovaná stavební lhůta s platností na jeden rok vázaná na splnění řady dohodnutých obvyklých podmínek. Proč k realizaci ale nikdy nedošlo, anály zatím mlčí.

V té době už byl „otec zakladatel" dávno na pravdě boží. Při kontrole lesa 4. ledna 1919 havaroval na saních, a ještě téhož dne svým zraněním v oblíbeném rodinném sídle Na stoupách (Seifenmühle) v katastru Budišova nad Budišovkou, ležícím dnes na dně kružberské přehrady podlehl. Zanechal po sobě majoritní podíl na celkové hodnotě rodinného majetku, oceněném na 1 672 354 rakouských korun, čímž se zařadil k nejbohatším podnikatelům v rakouském Slezsku a jeho jméno se na dlouhou dobu stalo pojmem úspěšného selfmademana, štědrého mecenáše a muže širokého srdce. Je bohužel smutnou historickou skutečností, že nezanedbatelná část jeho potomků sympatizovala s nacismem a po okupaci Československa v roce 1938 vstoupila do služeb Velkoněmecké říše. Na znárodnění všech jejich podniků po roce 1945 to však nemělo pražádný vliv. Přišli by o ně nejspíš tak jako tak. Papírna ve Svobodě nad Úpou byla začleněna do Krkonošských papíren se sídlem v Hostinném a je dnes jediným provozem v úpském údolí, vykazujícím nějakou činnost. I když bohatý sortiment obálek se na automatickém stroji razí z dovezeného materiálu mimo jiné až z dalekého Finska.

Čistě hypoteticky a ničím nepodloženě mohla tak Svobodu nad Úpou navštívit i docela malá „Fifi" - Frederika Viktoria Gessnerová, která Karla Weisshuhna vylíčila ve své knize Volání divočiny jako laskavého a moudrého pradědečka, s nímž trávila v Seifenmühle vzácné světlé chvíle prvních 12 let jinak celkem neradostného dětství. Po rozchodu rodičů se v roce 1922 s matkou Frederikou Gertrudou Gessnerovou (4. 8. 1888 - 1974) nazývanou „Traute", rozenou Greipelovou, po matce však příslušnicí rodu Weisshuhnů, odstěhovala definitivně do Vídně, kde dostudovala nejprve střední školu v prestižním penzionátu. Později zkoušela rozvinout své všestranné nadání ještě studiem hudby, malířství, sochařství, a nakonec i medicíny. Přestože ledacos nedokončila, ve většině uvedených činností byla více než dobrá. Část její unikátní kolekce portrétů příslušníků domorodých afrických kmenů, čítající neuvěřitelných 700 kusů, zdobí na příklad sídlo keňských prezidentů a odborné publikace s pečlivými dokumentárními kresbami rostlin jsou ve světě stále ještě občas v prodeji. Jako první žena z Čech vystoupila v roce 1939 na věčně zasněžený nejvyšší vrchol Afriky Kilimandžáro. (Není zcela bez zajímavosti, že jeho nejvyšší bod, dosahující 5 895 m nadmořské výšky se v domorodém nářečí jmenuje Uhuru, což znamená svoboda). Narodila se 20. ledna 1910 v Opavě Na Rybníčku č. 48, kde ji od roku 1985 připomíná pamětní deska věnovaná Českým svazem ochránců přírody. V roce 1935, 28. července, se v Ramsau provdala za vídeňského obchodníka a amatérského ornitologa barona Victora von Klarwilla. S ním Svobodu nad Úpou skutečně navštívila na jaře 1937, když přijali pozvání příbuzných Weisshuhnů a přijeli si zalyžovat do Krkonoš. Byla to s největší pravděpodobností zároveň poslední její návštěva v rodné zemi. Jejím druhým manželem byl od 4. 4. 1938 švýcarský botanik Peter R. O. Bally (1895 - 1980), který jí prvně začal říkat Joy. A konečně třetím sňatkem v Nairobi 17. 11. 1944 se strážcem zvěře v národním parku Mount Kenya Georgem Adamsonem (3. 2. 1906 - 20. 8. 1989) se z ní stala Joy Adamsonová - pozdější světoznámá ochránkyně přírody, cestovatelka, malířka a spisovatelka, autorka zfilmovaného Příběhu lvice Elsy a zakladatelka nadace „Elsa Conservation Trust" jež od roku 1969 věnovala miliony dolarů na ochranu přírody na celém světě. Výraznou podporou na záchranu huculských koní, dobře známých návštěvníkům Krkonoš z farmy na Janově hoře, bylo velkorysé věnování československých honorářů za její knihu a film o nejznámější lvici světa pražskému Hucul Clubu. Joyin dobrodružný život ukončil dvojsečný nůž  simi v ruce domorodého vraha v podvečer 3. 1. 1980 v táboře Shaba v Keni. Z činu byl obviněn její krátce před událostí pro krádež propuštěný nezletilý sluha Paul Nakware Ekai. Přestože se nikdy nepřiznal, byl odsouzen na doživotí a nejspíš je stále ještě prominentním vězněm věznice Kamithi nedaleko Nairobi. V přestřelce se somálskými pytláky v táboře Ya Simba zahynul o necelých deset let později i její poslední muž George Adamson. Neštěstí v podobě požáru postihlo v roce 1992 také pamětní síň Joy Adamsonové v bývalé Weisshuhnově vile na břehu Kružberské přehrady, nazvané nejfrekventovanějším ženským jménem v rodině Weisshuhnů „Frederika", kde stavitel přehrady Dr. ing. Jan Čermák zřídil soukromé muzeum. Vila je dnes ve skromnějším provedení opět obnovena. Muzeum je i v jejím africkém domě „Elsamere" uprostřed mimózového hájku na břehu keňského jezera Naivasha. Také ve Svobodě nad Úpou prosakují zvěsti o snahách dokonce několika subjektů zřídit místní muzeum, když to původní z 20. let minulého století bylo po druhé světové válce z valné části rozkradeno. Jen zlomek sbírkových předmětů byl převezen do depozitářů Podkrkonošského muzea v Trutnově. Není snad krkonošská etapa podnikání Weisshuhnů (ale nejen jich!) se všemi zajímavými a možná i dosud neobjevenými souvislostmi námětem na dostatečně poutavý exponát?

Některé životopisné údaje jsou s laskavým svolením autorky čerpány z knihy Zuzany Beranové Setkání se smrtí

In: Krkonoše - Jizerské hory 2009/5