Freiheit

Akce Brontosaurus, Den Země, Otvírání studánek, Ukliďme svět, Čisté Krkonoše, Čistá řeka (doplň dle libosti) a desítky dalších možností nabízejí všemožné spolky a organizace především na jaře všem, komu není lhostejný stav prostředí, ve kterém žijeme. Každý papírek sebraný v lese, nedopalek, odhozený do koše, když už nutně musíme kouřit na ulici, i úklid biologických stop po čtyřnohém miláčkovi, vypovídá mnohokrát o kulturnosti každého z nás víc, než vzletné proklamace. I při největší snaze je však stále dost lidí, kteří to mají tak zvaně „na háku" a s nimi odjakživa ruku v ruce kráčí jako škůdci všemocné živly. Vítr, déšť i současné civilizační technické vymoženosti, například doprava. Ne všechno zvládnou placené úklidové služby, ale ani nezištná pomoc dobrovolníků není nic nového pod sluncem. Ideální stav nebyl nikdy. Však si vzpomeňte, jak to společnost řešila jen během našeho života. „Totál ajnsac", brigády Národní fronty, akce Z, každoroční sklizeň zeleného zlata, noční výmlat (pochopitelně obilí) a další dobrovolně povinné zapojení veřejnosti do společensky prospěšných prací. V těch nejkrizovějších situacích nastoupila armáda. Naštěstí už nepamatujeme robotu. I tak je srovnávání zodpovědného a dobrovolného přístupu současných nadšenců, ochránců přírody i patriotů s „musem" totalitních let, kdy na účasti záviselo mnohé - od doporučení ke studiu, udržení místa v zaměstnání, pořadník na byt, výjezdní doložka na dovolenou k Baltu nebo na Balaton, přednostní poukaz na Trabanta - ve výsledku stejné: čisté město, čistá řeka, zdravý les.

Trochu nostalgie nikoho nezabije. (Nenechte se zmást úvodním obrázkem - to se jen ohlašuje apríl). Pro převážnou většinu pamětníků začíná jejich svobodská životní etapa po roce 1945. I ti mladší jistě uvítají pohled na známá místa na historických fotografiích, z úprkem se vzdalujícího 20. století, dříve než vyblednou stejně jako vzpomínky. Současný aprílový vtípek hlásí konec zimy, zato docela mladý buk u kostela v jedné z prvních poválečných, nejen pro manžele Korbelářovy s malým Vlastíkem, oblevu ještě určitě nečeká (1).

Když se na jaře roku 2016 opravovala ve Svobodě nad Úpou hřbitovní kaple, sloužící v minulosti jako márnice, objevilo se při jejím vyklízení i několik nestejně velkých dřevěných bedniček prošlých c.k. rakousko - uherskou polní poštou v I. světové válce. Okamžitě vyvolaly řadu spekulativních dohadů o jejich určení. Přemíra důležitějších momentů, především sejmutí věžičky a otevření vrcholové makovice slibující ukrytý nález s poselstvím předků, byla přítomnými fotografy bohatě zdokumentována. Na zaprášené polorozpadlé bedýnky se jaksi zapomnělo. Jediné prkýnko, které neuniklo objektivu přítomného Pavla Křivky, se stalo předmětem dalšího zkoumání. Místo uložení tajemných bedniček přímo svádělo k domněnce, že v nich byly posílány drobné osobní věci padlých vojáků pozůstalým rodinám k symbolickému uložení k ostatkům ostatních rodinných příslušníků na hřbitově. Teprve porovnání adres se seznamem svobodských mužských padlých na všech frontách v letech 1914 - 1918 vyvolalo oprávněné pochybnosti.

V Galerii Veselý výlet v Peci pod Sněžkou byla 20. ledna 2017 zahájena atraktivní výstava Portréty z Krkonoš od vybraných autorů tvořících v rozpětí posledních 115 let, slibující vysokou návštěvnost. Shodou osudových náhod se na jednom z nejnavštěvovanějších internetových aukčních portálů eBay objevila krátce před tím fotografická vizitka, inzerovaná jako „Junger Mann Matrose in Kataro" od Josefa Jeschke ze Svobody nad Úpou, majitele jednoho z prvních fotoateliérů v Úpském údolí, na výstavě hojně zastoupeného. Je to jen smutná ukázka konců vzácných rodinných památek krkonošských obyvatel „odsunutých" po druhé světové válce do Německa, o něž potomci už nemají zájem. Přitom je to i kulturně historické dědictví našeho domova, o které se v hodině dvanácté rozhodl starat nově založený zapsaný ústav Paměť Krkonoš, spolupořadatel výstavy. Existují i horší (nevratné) konce dobových archiválií, dobře známé i z domácích luhů a hájů. Tenhle fešný plaváček se tak naštěstí sběratelskou cestou za několik drobných europenízků vrátil zpátky do města vzniku portrétu, ale jak se později ukázalo i do svého rodiště.

Loni na tomto místě pootevírala dveře do nového roku 2016 malá Tonička, které koluje v žilách kapka modré krve dávných předků z rodu Piette Rivage. O podnikání a filantropických činech nejslavnějšího svobodského občana Prospera Piette Rivage neví aspoň něco málo ve Svobodě nad Úpou jen úplný ignorant. Přesto bude možná pro leckoho zmínka o působení firmy Piette na druhém konci republiky ve vzdálené západočeské metropoli Plzni novinkou. Relativně moderní plzeňskou papírnu s jedním papírenským strojem a denním výkonem až 6 000 kg papíru, jejíž odhadnutá cena byla stanovena na 445 775 zlatých, zakoupila podnikatelská rodina Piette výhodně za pouhých 132 000 na úvěr už v roce 1875. Vedení se ujali Prosperovi mladší bratři - Julius jako obchodní a Ludwig jako technický ředitel. Společně s celkovou modernizací zavedli speciální výrobu psacích a tiskových kancelářských papírů, rozšířili závod o výrobu celulosy a nově instalovali další dva papírenské stroje. Od té doby se počítá i úzká spolupráce s vynálezcem Františkem Křižíkem, na jehož vynálezu obloukové lampy se Ludwig patentově podílel. Patent se úspěšně prodával i v zahraničí a jen v roce 1882 vynesl 320 000 rakouských zlatých čistého zisku.

Na den přesně 17. prosince to bude rovných 145 let, kdy před novotou svítící nádražní budovou ozdobenou girlandami a velkým nápisem Freiheit zastavil první oficiální vlak se slavnostními hosty, vítaný početným shromážděním nadšených obyvatel horského městečka. Byla neděle, krátce po poledni, vyhrávala oblíbená Silbersteinova hornická kapela ze Žacléře a večer byl velkolepý ples v hotelu „U města Vídně" v čp. 1, kde je v současné době poštovní úřad. O historii železné dráhy z Trutnova do Svobody nad Úpou, kde koleje končí, toho už bylo napsáno dost. Jak se ale dopravovali cestující z vlaku dál do hor? Asi nikoho nepřekvapí, že v úplných počátcích především pěšky. Stále ještě platilo, že chůze je nejčestnější a nejpřirozenější vlastností člověka. Naši předkové se několika kroků navíc nebáli a jsou známy případy, kdy šlapali někteří odvážlivci se zbožím na krosně nebo na trakaři z hor až do Prahy. Vedle příležitostného svezení hospodářským povozem ochotného vozky nebo kočárem, který pro své hosty vypravovali majitelé horských hotelů, se u nádraží sjížděly i nájemné drožky a nemalou část klientely přepravily i pravidelné poštovní dostavníky. Po první světové válce nahradily koně v zápřahu spalovací motory pod kapotou prvních automobilů soukromých taxikářů a záhy byla zavedena i pravidelná autobusová doprava.

V duchu proslaveného Rádia Jerevan to vlastně ani nebyli soudruzi z NDR, ale současní přátelé z Bavorska a nakonec i oni jsou v tom nevinně. Úplně na začátku byla nabídka celkem banální zimní pohlednice svobodského náměstí ze sedmdesátých let minulého století na jednom ze zahraničních aukčních portálů internetu. Že ji nejmenovaný prodejce nabízel jako pohled na kostel sv. Jana Nepomuckého, tím jsem se ošálit nenechal. Mě zaujal masivní poutač na děrné pásky, dobový šlágr z místních papíren, matně viditelný dole uprostřed v pozadí v místě současného parkoviště u bowlingu Měšťanského domu. Svého času jej totiž navrhl svobodský učitel a výtvarník Alfred Landgraf. Billboardy mamutích rozměrů hyzdí od té doby obývanou krajinu obzvlášť podél silnic v české kotlině měrou vrchovatou a nikoho už nijak nevzrušují. Tento byl jednou z prvních vlašťovek, měl nápad a velmi brzo zmizel, takže se jeho fotografie vyskytují jen zřídka. I přes opakované výzvy jsem dosud žádnou nesehnal. Domovské vydavatelství vyhnanců ze Sudet, Aufstieg Verlag v bavorském Landshutu, vydává vedle obrázkových kalendářů příležitostně i současné pohlednice z jejich někdejší domoviny. Bohužel použitý papír i kvalita některých snímků je nevalné úrovně a mé přesvědčení, že s výhodou fotoshopu vykouzlím nemožné, se ukázalo jako příliš idealistické. Přesto pohlednici nabízím spolu s populárním citátem vodníka Čochtana v podání Jana Wericha: „Vona byla hezká ženská...a když měla něco na hlavě a stála po kolena ve vodě a stmívalo se a padala mha a vona takhle stála a vy jste se semhle dívala, tak jste měla dojem, že tadyhle někde kousek dál by mohla bejt hezká ženská." Tak se zkuste dívat podobně okouzlenýma očima.