Freiheit

Přiznám se dobrovolně a bez mučení. O účelových známkách firmy Piette něco málo vím. O perfinech téže firmy jsem už taky ledacos slyšel. Mé vědomosti o barevných reklamních nálepkách na exportní zboží se však rovnají nule. Odněkud ale začít musím, když už jsem to slíbil a chci se několika kousky pochlubit. Povědomí, co jsou to fezovky má mezi sběratelskou cháskou objíždějící burzy, trhy a jarmarky starožitností skoro každý. Barevné a přezdobené nálepky jsou orientální šlechtou mezi obrázkovými papírky, které velcí hraví kluci hromadí v albech a krabicích. Monopolní výrobce fezů, těch legračních červených pokrývek hlavy se střapcem jaké nosí vyznavači islámu především v zemích Orientu, podnik Fezko ve Strakonicích a před tím mnoho drobných manufaktur na Strakonicku, nalepoval jako působivou reklamu na bedny tohoto žádaného vývozního artiklu směřující do všech světadílů. Nálepky o nejužívanějších rozměrech 100 x 250 mm, tištěné kvalitní tiskařskou technikou litografie s výraznou sytou barevností a tradičními náměty užívanými celá desetiletí byly pro zvýšení efektu ještě dodatečně lakovány, aby plně odpovídaly vkusu častokrát negramotných odběratelů. Dnes se stávají ozdobou leckteré grafické sbírky, anebo zarámovány do pasparty originální bytovou dekorací. Filumenisté alias sirkaři, sběratelé zápalkových nálepek zas dobře znají jejich balíkové a bednové zvětšeniny, sice ve skromnějším provedení než fezovky, užívané však k podobným účelům. Někde mezi těmito póly figurují křiklavé reklamní nálepky, které zdobily bedny cigaretových papírků vyvážené z papírny ve Svobodě nad Úpou.

Tady seděl. Tady všude seděl, chtělo by se pokračovat v duchu známého kusu Dlouhý, Široký a Krátkozraký z repertoáru pražského Divadla Járy Cimrmana, kdyby těch sedaček bylo víc. Ale protože nemám na mysli zlého obra Koloděje, nýbrž jednu z vysoce postavených šarží rakousko - uherské admirality z I. světové války, korvetního kapitána Franze Mikuleczkého, musím dodat - možná. Taburet byl součástí vybavení interiéru v pseudolidovém historizujícím stylu s řezbářskou výzdobou tak zvaným vrubořezem v zaměstnanecké vile papírenské firmy Piette ve Svobodě nad Úpou. Dům s číslem 178 na hranici katastrů kdysi samostatných územních celků, městečka Svobody a obce Maršov I., byl v blíže neurčeném období mezi světovými válkami bydlištěm spolumajitele papírny Franze Mikuleczkého, uváděného v adresáři okresu Trutnov z roku 1930 jako jednoho z vedoucích. Spolu s hlavním šéfem Dipl. Ing. Ludwigem Piette Rivage a jeho švagrem Karl von Czipkayem.

Nám, kteří jsme svá nejlepší mladá léta prožívali v druhé polovině padesátých let minulého století, zní známý refrén populární písně stále v uších. Oblíbený slowfox, při kterém jsme se světácky ploužili parketem dávno zbořené kavárny Bílý Kříž v Janských Lázních na hudbu tamní domovské kapely Sextet K club pod taktovkou kamaráda Honzy Koliska, zněl často i na rozhlasových vlnách Českého rozhlasu v podání mnoha tehdejších pěveckých hvězd. Lavičku v jasmínu s melodií pianisty Vlachova orchestru Miloslava Ducháče na slova hitmakera Miroslava Zikána, šlágr, který se při různých příležitostech dodnes hraje, zpívala ještě mladá Yvetta Simonová, Laďka Kozderková s podmanivým hlasovým sexapelem, později svým drsným altem Marta Kubišová a celá řada dalších interpretek. My pamětníci však víme, že úplně první ji v roce 1956 nazpívala pro Supraphon s orchestrem Karla Vlacha brněnská zpěvačka od Broma Věra Racková, životní družka baviče Jiřího Štuchala. Kdyby ho znala dnešní pragmatická mládež, namítne, že kecám jako on. Tolik řečí kolem obyčejného kusu exteriérového nábytku. Básnický guru naší generace Jiří Suchý nás ale naučil, že trocha poezie nikoho nezabije.

Kradlo se vždycky - o tom žádná! Devět z deseti náhodně dotázaných potvrdí, že mají s nějakou zlodějinou osobní zkušenost. Já budu s dovolením ten desátý. Na ochranu před zcizením poštovních cenin, především známek, ale i dopisnic, balíkových průvodek a snad i peněžních poukázek vznikly už v 70. letech 19. století perfiny. Podle původního patentu Angličana Josepha Slopera to byly speciálním dírkovacím strojkem perforované iniciály - odtud „Perforated Initials", zkráceně perfiny. Nápad se z domovské Anglie rozšířil do celého světa a současní filatelisté registrují perfiny z téměř 200 známkových zemí. Jako ochranný prvek svého majetku je používaly zejména firmy, z nichž ty nejznámější vystřídaly během svého trvání dokonce několik variant. Hojně je užívaly i banky a v některých státech i vládní úřady a instituce, například policie. Perforované známky na soukromých dopisech některé pošty údajně nepřijímaly, ale to je nejspíš nedoložená filatelistická latina. V současném poštovním styku je vytlačil rozvoj výplatních strojků a moderní způsob odbavování pošty. Přesto se někde používají dosud. Sběratelé dlouho považovali perforované známky za znehodnocené a z kolekcí je vyřazovali. Dnes je sbírání perfinů zajímavou a poučnou částí filatelie a sběratelé specialisté se v České republice sdružují například v samostatné Společnosti sběratelů perfinů. Mezi tisícovkami perfinů z Rakouska - Uherska, kde bylo toto „znehodnocování" známek zavedeno už v roce 1877 je i mnoho firemních perfinů z území pozdějšího Československa, které rakouský poštovní řád včetně povolení perforovat ceniny po roce 1918 přejalo. Výslovně je povolení uvedeno i v novelizaci čs. poštovního řádu v roce 1937 a kupodivu i roku 1944. Teprve řád z roku 1968 se o této možnosti šalamounsky nezmiňuje, aniž by ji jmenovitě zakázal nebo povolil.

V pomyslném katalogu „dějin ražených do kovu" za všeobecně známými mincemi, medailemi a odznaky se někde na posledních stránkách vpravo dole krčí po léta opomíjené drobné ražby shrnuté pod názvem účelové známky. Sběratelé se o ně začali zajímat teprve historicky docela nedávno a ty nejstarší dlouho zařazovali jako tzv. nouzové mince alias nouzovky, které jsou však v numismatice samostatnou a přesně vymezenou kategorií. Mělo to určitou logiku. Svým provedením většinou mince připomínají a peníze nebo služby někdy nepřímo nahrazují. Mohou sloužit i ke kontrole práce či účasti, jako záloha na vratné obaly, nářadí a jiné produkty nebo poukázka na určitou službu, požitek či jinou odměnu. I leckterý laik už se jistě někdy setkal s pojmem robotní, chmelové, fárací, charitativní nebo potravinové známky - na mléko, na chleba, na oběd (polévku), na pivo - mýtní známky, známky zajateckých táborů. Nověji slevové známky, herní žetony, známky na telefon, na jízdu dopravním prostředkem - i když i ty jsou už dávno minulostí. A další tisíce druhů, které ve většině případů bez jakékoliv evidence razily všemožné podniky a organizace, továrny, důlní společnosti, statky, obchodní domy i drobní obchodníci, spolky, družstva, soukromí podnikatelé, hotely, hostince, pivovary, nemocnice, chudobince...ten výčet by byl asi bez konce. Pořídit jejich vyčerpávající soupis je práce doslova sisyfovská. Těch několik známých dílčích oborově zaměřených katalogů, které zásluhou neúnavných badatelů dosud vyšly, zahrnuje jen mizivé procento vydaných typů a jsou jen příslovečnou kapkou v moři. Oproti ve světovém měřítku milionům druhů mincí, v nichž mají sběratelé nevyčerpatelné pole působnosti, byly však jednotlivé účelové známky raženy často v omezeném regionu někdy pouze ve stokusových a vzácně i jen desetikusových nákladech, obvykle z obecného kovu. Ke smůle sběratelů byly v mnoha případech zcela nebo částečně anonymní. Třeba jen s prostým uvedením hodnoty nebo dávno zapomenutou zkratkou vydavatele. A když skončila jejich platnost, ať už zánikem zřizovatele, změnou poměrů nebo náhradou za jiný způsob komunikace, staly se z dochovaných „účelovek" bezcenné plíšky vhodné na hraní dětem. Mnoho jich bylo poztráceno, v případě hodnotnějšího kovu i roztaveno. Občas najdou nějaký neznámý exemplář hledači kovů, nebo se objeví při pořádání pozůstalosti po starším sběrateli. Dlouho přehlížená Popelka numismatiky se dnes po zásluze stává stále hledanějším dokladem regionální historie.

Mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa! Špatný odhad aneb naprosté přecenění vlastní inteligenční kapacity. Teprve docela nedávno jsem měl možnost prohlédnout si obraz rozkvetlého parku, známý až dosud jen z fotografie, tak říkajíc in natura na vlastní oči. Se suverenitou sobě vlastní jsem jej kdysi přisoudil místnímu malíři Hansi Bernatschekovi, protože v jeho prospěch nahrávalo hned několik vedlejších indicií a nakonec rozhodlo, že jiného neznám. Že je námětem dnes již zaniklý park u vily majitele papíren ve Svobodě nad Úpou Prospera Piette - Rivage není sporu. I když stoprocentně se to potvrdit nedá. Ale v duchu geniálního uvažování Járy Cimrmana v podstatě ani vyvrátit. Pamětníci parku v plné kráse už se ve své většině procházejí po heboučkých pěšinkách nebeských. My, co máme ve vzpomínkách jen pouhé torzo postupně ukusované výstavbou, si ho do celkového vyznění obrazu s jistou dávkou fantazie dokážeme promítnout. Zvlášť když dominantní červený buk uprostřed, za kterým zasvěcení tuší kontury výstavné vily, stále jako jedna z mála rozličných okrasných dřevin stojí na svém místě.

Na počátku všeho byl chaos. Věta převzatá z řecké mytologie platí i pro určení přesného data založení obecního spolku dobrovolných hasičů v někdejším podkrkonošském městečku Freiheit, dnešní Svobodě nad Úpou. Den, kdy se svobodští sousedé Weigert a Finger sešli u piva a dospěli k názoru, že by i Svoboda měla mít vlastní hasičský sbor jako nedaleké Hostinné, které tak učinilo první v oblasti s německým osídlením v roce 1864, nejspíš nikdo nezaznamenal. Od nápadu k realizaci je dlouhá a klopotná cesta. V byrokratickém Rakousko - Uhersku to platilo dvojnásob. Data registrací, povolení licencí, zapsání do katastru spolků s nespočtem úředních razítek a podpisů se postupně poztrácela v překladech. Nakonec se za směrodatný zvolil zápis dobového kronikáře, který do obecní kroniky napsal, že hasičský spolek byl založen v druhé polovině roku 1868, jako jeden z prvních následníků města Hostinné. Stejný rok je napsán na první známé fotografii zakládajících členů v původní hasičské fotokronice uložené v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově.