Freiheit

Jaké asi pocity zažíval turista v době ještě zcela nedávné, když cestoval za „čerstvým poujetřím" do lůna hor malebným údolím řeky Úpy, které se od Trutnova až po Horní Maršov vysokými komíny doslova ježilo? A to neberu v potaz všechny ty lokální dymníky na pevná paliva. S hektickým rozvojem industrializace oblasti od 19. století vyrůstaly v panoramatu jednotlivých sídel štíhlé špendlíky s kouřovou vlaječkou jako o závod. Především textilky a papírny, a s nimi spousta drobných strojírenských provozů, které prapůvodně vysávaly energii řeky, přešly postupně na pohon svých zařízení pomocí spalování uhlí z dostupných zdrojů na Žacléřsku a v Jestřebích horách. Samo historické centrum Svobody nad Úpou bylo těchto vztyčených ukazováčků tehdejší ekonomiky v podstatě ušetřeno. Zato na periferiích (což zní v místním měřítku sice nadneseně, ale nikoliv hanlivě) by na spočítání různě velikých sopouchů prsty na obou rukách určitě nestačily.

Blouznivci, mediáni, okultisti, spiritisti a jejich zázemí ve Svobodě nad Úpou

Dnes už snad nikdo nepochybuje, že jedním z nejvýznamnějších iniciátorů rozšíření spiritismu v Krkonoších a Podkrkonoší, byl svobodský rodák, textilácký podnikatel z Horního Starého Města u Trutnova Ignác Etrich (1839 - 1927). Se základy „duchařského" hnutí se seznámil při studijním pobytu v Anglii a už v osmdesátých letech 19. století pořádal za účasti zaoceánského média Američana Sladea i místní profesorské dcerky Lotty Wihanové sezení pro své zaměstnance, kteří jej šířili do svých domovů. (Více o tématu viz Krkonoše - Jizerské hory 2010/8). S vůdčí osobností českého spiritismu Karlem Sezemským se lze seznámit ve výstavní expozici Městského muzea v Nové Pace. První regionální spolek německých spiritistů „Harmonische Gesellschaft" založil v Trutnově v roce 1898 bratr Wenzel Vorel z Maršova, známý jako dobré médium, jasnovidec a přírodní léčitel. Prvním předsedou se stal Heinrich Just ze Dvora Králové nad Labem, další osvědčené médium z Etrichových seancí. Pro všechny vyznavače spirituality začal po I. světové válce vydávat v němčině u svobodského tiskaře Franze Feixe měsíčník „Die Glocke" vizionář Josef Kahler z Mladých Buků.

Pour féliciter, péefko neboli novoročenka, původně kartička s přáním do nového roku, je v českých zemích rozšířená více než jinde ve světě. Dokonce ve Francii se v současnosti prý toto slovní spojení, značící doslova „k blahopřání; místo blahopřání", přeneseně  „pro štěstí", v souvislosti s Novým rokem vůbec nepoužívá. U nás ho ve všeobecnou známost uvedl údajně už v 19. století nejvyšší purkrabí Království českého hrabě Karel Chotek z Chotkova, pro něhož byla francouzština samozřejmou jazykovou výbavou. Jiné prameny přisuzují prvenství v použití slov „Pour Féliciter" na grafickém novoročním blahopřání malíři Viktorovi Strettimu. Zkušenější sběratelé mincí jistě namítnou, že úplně první byla unikátní „firemní" novoročenka z pražské mincovny vyražená ve formě malého groše Rudolfa II. v roce 1606 s německým nápisem „ZUM NEUEN JAHR".

Jednou z nepřehlédnutelných stavebních aktivit druhé poloviny letošního roku je přeměna fádního Pietteho náměstí na upravený parčík s kultivovanou zelení stromů a lavičkami v jejich stínu. Je to tak trochu návrat k původnímu vzhledu místa, které doznalo radikálních změn už v posledních desetiletích 19. století zásluhou podnikatele a velkorysého mecenáše Prospera Piette - Rivage, po němž nese jméno. Maršov I. byl v té době, stejně jako další tři díly této aglomerace táhnoucí se údolím Úpy, samostatnou obcí s rozptýlenou chaotickou zástavbou bez výrazného centra s jakous takous dominantou v podobě historického tzv. Justova mlýna.

Nějaký ohlas na tuto rubriku přece jen někdy pronikne až k mému sluchu, a tak jsem smířen s tím, že větší počet čtenářů má vždy jakákoliv zmínka o lidech než popisování dávných historických událostí nebo např. architektury. Na příběhy našich současníků, pokud možno nedávné, na které si většina z nás ještě pamatuje nebo je důvěrně zná aspoň z vyprávění, doplněné navíc fotografiemi, veřejnost reaguje. Jenže kde stále brát, když hlavně fotografické dokumentace není nazbyt a ani největší kritici (ale ani sympatizanti, jsou-li) nejsou zpravidla ochotni cokoli ze svých rodinných „archivů" nabídnout k okopírování. (Těm několika čestným výjimkám upřímně děkuji). Nemluvě o tom, že prostor pro fantazii je tak mnohem menší než třeba při prezentaci sběratelských drobností. Místo hlubšího ponoru do určité problematiky tak mohu opět nabídnout jen jakési pel - mel z vlastních zdrojů. Tentokrát je to několik spolkových, sportovních či pracovních kolektivů.

Mezi krajinné prvky přispívající k neopakovatelnému geniu loci historických sídel patří stejnou měrou jako seskupení architektonických objektů, starobylých komunikací, geologických zvláštností či říčních toků i památné stromy. Už v září roku 2006 vytipovali lesničtí odborníci Zdeněk Balcar st. a Jiří Bernard st. při evidenci městské zeleně ve Svobodě nad Úpou několik takových starých a zajímavých stromů navržených k ochraně. Na prvním místě tohoto seznamu je listnáč s charakteristickým kopulovitým habitusem v jehož větvoví prožívaly své dobrodružné hry početné generace svobodských kluků. Ti předváleční v první polovině minulého století ho podle vzpomínek jednoho z nich, syna někdejšího kronikáře Bernharda Hampla, ve své mateřštině nazývali výstižně „hohlen Baum". Je to nepřehlédnutelná a velmi fotogenická převislá forma buku lesního (Fagus sylvatica L.) v Kostelní ulici vedle domu č. 407 naproti kostelu sv. Jana Nepomuckého.

Kniha je stále ještě nejlepší přítel člověka a věřme, že ani s překotným vývojem digitalizace textů se na tom nic nezmění. Zato majetnická značka exlibris, starší než knihtisk, objevující se již ve středověkých rukopisných kodexech, se z přídeští knih stěhuje dnes stále častěji do sběratelských sbírek. Slovo pochází z latiny a znamená doslovně „z knih". Ve tvaru ex libris nebo exlibris bývá vytištěno na malém ozdobném lístku se jménem, monogramem, erbem či jiným výtvarným motivem vyjadřujícím vztah majitele ke knize. Zpočátku je používali především panovníci, šlechta a kláštery. Jejich autory byli přední výtvarníci své doby od Albrechta Dürera, Lucase Granacha až po naše české umělce Josefa Mánesa, Mikoláše Alše, Alfonse Muchu či Maxe Švabinského. Od konce 19. století se alespoň v českých zemích stává exlibris nejen rozšířenou zálibou kulturně smýšlejících jednotlivců, ale stále častěji i objektem sběratelského zájmu. Výtvarná dílka současných malířů a grafiků, Karla Beneše, Vladimíra Suchánka, Josefa Lieslera, Vladimíra Komárka nebo Ludmily Jiřincové si už dnes vlepuje do knih málokdo. Zato mezi sběrateli těchto miniaturních grafických listů, kteří se dokonce organizují ve Spolku sběratelů a přátel exlibris už od roku 1918 se s nimi čile obchoduje. Stejně jako s podobnými grafickými miniaturami, jimiž jsou přání k Novému roku, tak zvané „péefky". Pokusím se čtenářům představit malý a zcela náhodný vzorek exlibris se vztahem ke Svobodě nad Úpou a jejímu nejbližšímu okolí ať již obrazovým námětem nebo bydlištěm majitele či autora.