Freiheit

Dalším zmizelým monumentem trutnovského fenoménu jménem Emil Schwantner je pomník svobodských mužů, kteří v rakousko - uherské uniformě položili život za svou domovinu ve válečných letech 1914 - 1918. Stával poblíž kostela sv. Jana Nepomuckého, poněkud vpravo od nynější dřevěné plastiky Růžencové Panny Marie, přenesené sem díky P. Jaroslavu Tyrnerovi ze zrušeného hřbitova v Trutnově na Kryblici a vysvěcené v den prvního výročí jeho autonehody 22. 8. 1979.

Foto archiv Veselý výlet

Některá data z dějin města Svoboda nad Úpou,která mají vztah k domu č. 107 /507/ a jeho dřívějším majitelům.

*

Svoboda nad Úpou, původně rušné hornické středisko v podhůří Krkonoš, není příliš bohatá na významné stavební památky. K těm prvořadým patří bezesporu Památkovým úřadem již před rokem 1950 evidovaná a od roku 1963 státem chráněná kulturní památka, pozdně barokní /rokokový/ dům z poloviny 18. století, nesoucí dnes č.p. 507 v ulici 5. května. Zděný měšťanský dům se šířkovým průčelím, děleným toskánskými pilastry a s rokokovou štukatérskou výzdobou fasády, má do sedlové střechy, původně kryté šindelem, vysunut obytný vikýř s okrasným, segmentově zakončeným štítem, na jehož postranních pilířích stály, zřejmě později umístěné, pískovcové vázy. Díky celkem epizodní události ze září roku 1779, kdy zde ve dnech 12. a 13. dvakrát přenocoval budoucí císař Josef II. při inspekční cestě po bojištích nedávno skončené t. zv. bramborové války s Pruskem, byl dům uchráněn radikálních stavebních proměn nejen v exteriéru, kde se stavební zásahy omezily naštěstí jen na několikerou změnu střešní krytiny /šindel, eternitové šablony, plech/ a funkční úpravy některých dveřních a okenních otvorů, takže celkový výraz průčelí byl prakticky zachován, ale i v interiéru s převážně původními klenbami stropů, nezvykle prostorným schodištěm i pozdějšími dobovými doplňky, jako jsou dveře, kované zábradlí na schodišťové podestě a pod.

Svoboda nad Úpou, jedno z nejmladších sídel východních Krkonoš je rozložená v sevřeném údolí na soutoku Úpy a Janského potoka. Vznikla na místě předpokládaného staršího rozptýleného osídlení jako hornická osada v době nové kolonizační vlny, podpořené nástupem Habsburků na český trůn v roce 1526. Německy mluvící kolonisty z alpských zemí, Korutan, Štýrska a Tyrol přivedl do oblasti pozdější majitel panství Vrchlabí, Trutnov a Žacléř, hornický odborník Kryštof Gendorf z Gendorfu. Sňatky s jeho dcerami spříznění Zilvárové, majitelé panství Vlčice a vlastníci části zlatých dolů na katastru obce Sklenářovice na Rýchorách, vymohli pro vznikající osadu od císaře Ferdinanda I. v roce 1546 první horní privilegia a městské výsady, údajně včetně městského znaku. Listina z 30. 8. 1546 je tak první doloženou písemnou zmínkou o Svobodě nad Úpou, zvanou původně Bergfreiheit untern Güldenen Rehorn (horní - rozuměj hornická - Svoboda pod zlatými Rýchorami) později jen Freiheit (Svoboda), z čehož vznikl český fonetický přepis Vrajt, užívaný ještě v první čtvrtině 20. století. Dodnes platný jen nepatrně pozměněný městský znak s polovinou černé císařské orlice se zlatou zbrojí a červeným jazykem v pravém zlatém poli, zkříženými hornickými kladivy v červené a zlatým parožím v zelené levé čtvrtině, je prvně doložen na typáři obecní pečeti z roku 1634, deponovaném dnes v soukromém majetku. Štukové provedení znaku, umístěné v patě radniční věže, zdobí současnou budovu kina Máj doposud. Povýšení na město Rudolfem II. 18. října 1580 přineslo obci s vlastní samosprávou řadu výsad a daňových úlev. Přestože bylo městem poddanským, patřícím od založení až do pozemkové reformy 1848 k vlčickému panství, bylo pro malou výměru zemědělské půdy a sporné výnosy z podílů zlaté těžby živo hlavně z obchodu a řemesel. Od poloviny 19. století se datuje prudký rozvoj průmyslu, především papírenského.

Ne vždycky byl na svobodském kulturním poli tak vyprahlý úhor jako v současnosti, kdy většina obyvatel nepochopitelně lhostejně přijala i uzavření posledního kulturního stánku, městského kina Máj. Nelze při tom nevzpomenout na desítky prvorepublikových spolků nejrůznějšího zaměření v čele s mnohohlavým smíšeným pěveckým sborem Harmonie nebo na generace poválečných divadelních ochotníků, včetně populární dětské loutkové scény. Milovníci klasické hudby se v padesátých letech minulého století sešli ve Svobodském smyčcovém kvartetu. Ředitel školy Miroslav Valenta /2. housle/, úředník mladobuckého závodu Krkonošských papíren Jaroslav Stehlík /1. housle/, vedoucí městské spořitelny Ladislav Štencl /viola/ a magistr farmacie František Topka /violoncello/, téměř symbolicky zahráli i na úspěšném veřejném vystoupení 8. května 1955 právě při příležitosti slavnostního otevření kina Máj v budově bývalé radnice. V mnoha místech okolí magická záře televizní obrazovky a pasivní konzumentský způsob života přestává lidi plně uspokojovat. Člověk je stále ještě tvor společenský a rozkoš ze společně sdílených zážitků je živnou půdou pro různá nově vznikající neformální sdružení. Svoboda nad Úpou jakoby zarostlá trním, na osvobozující polibek stále čeká.

In: Krkonoše- Jizerské hory 2003/8

V záplavě drobných ražených památek s motivem Sněžky lze nalézt i opravdové sběratelské kuriozity. Na výsluní jejího majestátu se bezostyšně přihřál nejeden jednotlivec a mnohá instituce, ať již firma, obec nebo spolek. Stopy jejího zneuctění hákovým křížem z válečných let, hbitě obsadila strana „lidí zvláštního ražení", sotva dozněla kanonáda. Nechtěný paradox - sousedství jejich kultovního „vercajku" a křesťanského znamení na střeše vrcholové kapličky  na zapomenutém odznaku ze Svobody nad Úpou, umocňuje navíc datum, které vlastně neplatí. Odznak byl vydán k první oficiální návštěvě tehdejšího ministra školství a osvěty Zdeňka Nejedlého. Soukromě prý do Svobody nad Úpou zajížděl častěji, zlé jazyky tvrdívaly, že za zdejší sličnou lékárnicí. Těsně před plánovanou návštěvou propukla uměle vyvolaná aféra o skupině werwolfů, chystajících na „významného" potentáta atentát. Doplatil na ni životem hajný Fridrich Sagasser z Pece pod Sněžkou. Roztržitý ministr trousil svá moudra z tribuny pod sousoším svatých na svobodském náměstí o týden později 19. srpna 1945. Dnes už to připomíná jen „památný" zápis ve školní kronice, publikovaný, stále vzácnější odznáček a snad ještě ve Svobodě dlouho tradovaný vtip - otázka: „Víte, jaký je rozdíl mezi starým a mladým volem? Mladý vůl je jedlý."

In: Krkonoše - Jizerské hory 1998/9

Z pohledu věčnosti lze nazvat okamžikem i několik desetiletí. Třeba zrovna těch, co odměřovala čas malebnému krkonošskému městečku Svobodě nad Úpou v druhé polovině 19. století. Na malůvce od neznámého autora z roku 1872, je zachycen počátek proměny „vesternových" kulis centra sídliště, které vděčí za svůj vznik zlaté horečce 16. století, v prosperující řemeslnické, obchodní a vzápětí i průmyslové město. Nové měšťanské domy z kamene a cihlového zdiva jen změnily osovou orientaci svých dřevěných předchůdců se štíty předsazenými do ulice, spočívajícími na zdobených dřevěných sloupech a kryjícími podloubí. Půdorysná dispozice náměstí i hlavní ulice v podstatě neměnná od založení hornické osady, zůstala zachována dodnes. Obydlí se ale postupně rozběhla i do okolních přilehlých strání.

Lapidární ocenění svého rodného městečka mnoha generacemi obyvatel Svobody nad Úpou lze přenést i na svéráznou osobnost pana Wurbse. /Na snímku v některém z prvních poválečných májových průvodů/. Jeden z mála  starousedlíků, kteří po velkém třesku II. světové války směli zůstat, patřil k výrazným figurkám, tvořícím typický kolorit bývalého střediska rýchorských zlatokopů v několika minulých desetiletích. Oslík Honza a dřevěný vozík, jakoby šití na míru k jeho nevelké kulaťoučké postavě a roztomilý doživotní souboj se záludnostmi češtiny, provázejí povrchní vzpomínky mnoha pamětníků. Vždy ochotný, hovorný pan Wurbs byl však i blahodárnou studnicí životní moudrosti, krutě zocelené na válečných frontách, znalcem  pořekadel a pranostik, starozákonním hospodářem, který pečlivě obdělával svůj díl nepřístupné, kopcovité země a světil den sváteční. Se samozřejmou zručností někdejších horáků ovládal devatero potřebných  řemesel. Naklepat kosu si k němu dávali i ti největší sekáči. Byl živou pamětí událostí a dějů v idylické Svobodě svých soukmenovců a bezděčně tak pojítkem jedné skončené epochy s hektickým „zapouštěním kořenů" prvních generací nových obyvatel. Uhlí, které léta rozvážel drobným odběratelům, dnes už ve Svobodě skoro nikdo nepotřebuje. Ani po čadících komínech se snad nikomu nestýská. Jen občas, když jdu ztichlou ulicí, zdá se mi, jako bych za zatáčkou zaslechl klapot drobných podkůvek po dávno neexistujícím dláždění. I když vím, že poslední svobodský forman Hubert Wurbs, narozený ve Svobodě nad Úpou 3. 6. 1906 zemřel tamtéž 10. 6. 1985.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1999/8