Freiheit

Jaro se překlápí do léta a před těmi nejšťastnějšími z nás jsou úúúžasné dva měsíce prázdnin. Pro ostatní je to dobrý důvod zavzpomínat nad zažloutlými fotografiemi na dávná školní léta. Za více než půl století od doby, kdy se ve Svobodě nad Úpou vinou poválečných událostí vyměnila převážná část obyvatelstva, navštěvovaly místní školu početné generace žáků. Ti první, kteří zasedli do dřevěných škamen svobodské „alma mater" po skončení II. světové války, nesou v tom lepším případě na svých bedrech už devátý křížek. Téměř v každé rodině je tak alespoň někdo, kdo zná vnitřní prostory několikrát přestavěné školní budovy z vlastní zkušenosti. Také památečních fotografií nastoupené třídy s třídním učitelem by každý doma našel jistě celou řadu.

Fotografie nalezená v rodinném archivu potomků slavné papírenské firmy Piette zachycuje Prospera Piette - Rivage (1846 - 1928) ve zralém věku a jeho milovanou manželku Rosu. Představuje nejvýznamnější osobnost Svobody nad Úpou v čase životního bilancování. Při ohlédnutí zpět musel tento úspěšný podnikatel, mecenáš a propagátor Krkonoš, čestný občan města a šlechtic v tom pravém smyslu slova, pociťovat uspokojení. V místě, kam přišel z dalekého Lucemburska, navázal na průkopnickou činnost svého otce Prospera P. seniora. Výrobu v továrně se zachovanou bílou fasádou členěnou okny s typickým ostěním z červených cihel dynamicky rozvíjel. Ještě za svého života téměř v osmdesáti letech předal bez obav z budoucnosti vedení podniku stejně založenému a odborně dobře připravenému synovi Ludwigovi. Jemné papíry s obchodní značkou mořské vlaštovky a iniciálami PP v zobáčku byly známy daleko za hranicemi a nesly pohádkové zisky. Přesto nepatřil k nenáviděným zbohatlíkům. Především lidumilné skutky mu zajistily nehynoucí slávu a vzletný titul Otec Krkonoš.

Uvelebeni v pohodlném čalounění svého ferrari, bavoráku, škodovky nebo nějakého čilého „japončíka" (každý podle velikosti vášně a naditosti kapsy) si už ani nedokážeme představit drkotání na kozlíku za koňským spřežením po prašných cestách nedávné minulosti. Mnozí si rozmanité povozy bez burácejících motorů pamatujeme aspoň z dětství. Nejmladší generace už jen z pohádek a filmů pro pamětníky. Technický pokrok uhání kroky mílovými a během posledního století trumfnul zaběhnutý pořádek věků předešlých. Dnes už lze tažná zvířata při práci - a nebyli to vždycky jenom koně - vidět jen sporadicky, pokud vyloučíme jezdecký sport, který se s těžkou dřinou formanských, důlních, pivovarských, vojenských a samozřejmě zemědělských koní nedá srovnávat. Jen si vzpomeňte na statné valachy pendlující s nákladem mezi papírnami a nádražím či zapřažené v alegorických vozech poválečných 1. májů, bujné vraníky klusající s lehkými bryčkami posledních sedláků nebo trpělivé a odolné huculy z horských bud, oddaně čekající na své věčně podroušené vozky před hospodou Na Peci, než je nahradily rolby a sněžné skútry.

Několik starých fotografií davů v ulicích a na náměstí maně vyvolává odezvu na první verš refrénu zprofanované písně Jana Wericha, Jiřího Voskovce a Jaroslava Ježka, provázející kdysi tak úspěšnou Baladu z hadrů na scéně Osvobozeného divadla. A člověka vzápětí napadne, že to většinou věští pěkný průšvih. Zástupy lidí pochodujících v sevřených formacích městem znamenaly i v poklidném provinčním městečku, jakým byla Svoboda nad Úpou v první polovině minulého století, zpravidla nějaký zlomový dějinný okamžik. Tak připněte fangličku a pojďte se mnou na malý pomyslný exkurs po Haupt Strasse a na Marktplatz, eventuelně Třídou maršála Stalina na náměstí Svornosti. A pokud vám úsměv trochu ztuhne ve tváři, nekruťte hlavou - takoví jsme byli.

V nejbližším okolí Svobody nad Úpou byla v minulosti spousta zajímavých míst, která se stala cílem svátečních vycházek. Ať už šlo o vyhlídkový bod, příjemnou procházku starobylým stromořadím nebo drobné světské i sakrální stavbičky, památný strom či jen kout s vlastním tradovaným tajemstvím. Krajina se však neustále proměňuje. Někdejším dalekým výhledům brání vzrostlý les, aleje jsou pokáceny, cestičky zarostlé křovím a mnoho drobných stavebních památek ohlodal zub času nebo zanikly úplně. Vznikly nové výletní cíle, ale mnoho jich není.

Už z názvu uvedené součásti zdobených koňských postrojů je zřejmé, že není tou nejdůležitější, když jen tak „darmo visí" na venkovní straně pohřbetníku koní v zápřahu. U podsedního koně vlevo, u náručního vpravo. Často ještě doplněn zpravidla čtyřmi šlahouny v podobě ocvočkovaných řemínků s mosaznými poklicemi a sponami nebo umně splétanými šňůrami s barevnými bambulemi a střapci. Nebo kombinací obojího podle fantazie majitele. A to nejen u lehké kočárové stroje šlechtických čtyřspřeží. Kůň býval váženým pomocníkem v zemědělství i v dopravě, a tak i pár tažných valachů míval postroj patřičně vyšperkován blyštivými kovovými doplňky. Nezáleželo ani zdaleka na finanční situaci majitele. I docela chudí vesničtí furianti dokázali do vzhledu svých miláčků, ale i živitelů, někdy investovat majlant. Výzdoba se neomezovala jen na kování chomoutu nebo ohlávky s uzdičkou. Naleštěné řemení zdobily mosazné nebo alpakové spojovací články, cvočky, pokličky, zvonky, rolničky. Současní pankáči by jen valili bulvy.

I v dřívějších dobách, kdy měl každý rok v podhůří Krkonoš čtyři charakteristická období a ne jen chladno a zimu, byla Svoboda nad Úpou svou zeměpisnou polohou předurčena spíš k provozování zimních sportů. Z nich především lyžování, které za posledních sto let zaznamenalo neuvěřitelný rozvoj, je v místě stále populární. Vývoj lyžařského vybavení, technického zázemí a služeb je hlavní příčinou, že ze všech disciplin se dnes většina rekreačních i vrcholových lyžařů věnuje převážně těm sjezdovým.