Freiheit

Militantní ochránci přírody, ochotní bránit každý náletový keřík doslova vlastním tělem, argumentují obvykle nepodloženým tvrzením o radikálním úbytku zelených stromů z příměstské krajiny. Pokusme se podívat na krajinu kolem našeho města nezaujatýma očima, teď na začátku března aspoň pomocí historických pohlednic, mapujících zhruba minulých sto let. O tom, že se krajina průběžně proměňuje, není sporu. Zda je to k jejímu prospěchu či naopak není tak jednoznačné. Nezbývá než se smířit s tím, že je prostě jiná. Především rozptýlená zeleň, nejproměnlivější a určující celkový ráz nejbližší přírody, ať už vznikla přirozenými procesy nebo přičiněním člověka, má celou řadu navzájem se překrývajících funkcí. Vedle vlivu na ekologický efekt území je to podíl na ochraně půdy před erozí, na vodohospodářskou a klimatickou stabilitu nebo hygienu ovzduší produkováním kyslíku i pohlcováním pachů a zachycováním prašných částic či účinné tlumení nadměrného hluku. Nelze pominout ani estetický dojem, s nímž úměrně roste rekreační potenciál daného území, což právě v těsném sousedství Krkonoš není zanedbatelné. Pragmatici jistě neopomenou připomenout ty praktičtější přínosy jako je produkce dřevní hmoty nebo rozmanitých plodů a druhotně i lovné zvěře. A ještě třeba význam orientační nejen pro lidi, ale i ostatní živočichy nebo vizuální ohraničení pozemků. Významné stromy doplňují často drobné sakrální stavby v terénu či byly vysazeny k nějaké důležité historické události. Tím ale nechci unavovat.

Knížky o historii Svobody nad Úpou nevycházejí každý den. Ani každý rok ne. Vážným zájemcům o osudy zdejších obyvatel v kritických letech krátce před vypuknutím II. světové války, během válečných let a krátce po nich, lze jen vřele doporučit brožuru o pohnuté historii jedné svobodské rodiny, jak ji na základě faktických událostí, archivních dokumentů, osobních vzpomínek a soukromé korespondence společně sepsali čtyři místní rodáci, bratři Herbert (1938), Dietrich (1940), Volker (1943) a Reinhard (1944) Gallové z dnes již zbořeného čp. 90 v Tyršově ulici. Vyšla na sklonku roku 2012 v Ilmenau v Durynsku, bydlišti Prof. Dietricha Galla, který při jejím editování hojně využíval i webovou stránku www.freiheit.cz .

Jaké asi pocity zažíval turista v době ještě zcela nedávné, když cestoval za „čerstvým poujetřím" do lůna hor malebným údolím řeky Úpy, které se od Trutnova až po Horní Maršov vysokými komíny doslova ježilo? A to neberu v potaz všechny ty lokální dymníky na pevná paliva. S hektickým rozvojem industrializace oblasti od 19. století vyrůstaly v panoramatu jednotlivých sídel štíhlé špendlíky s kouřovou vlaječkou jako o závod. Především textilky a papírny, a s nimi spousta drobných strojírenských provozů, které prapůvodně vysávaly energii řeky, přešly postupně na pohon svých zařízení pomocí spalování uhlí z dostupných zdrojů na Žacléřsku a v Jestřebích horách. Samo historické centrum Svobody nad Úpou bylo těchto vztyčených ukazováčků tehdejší ekonomiky v podstatě ušetřeno. Zato na periferiích (což zní v místním měřítku sice nadneseně, ale nikoliv hanlivě) by na spočítání různě velikých sopouchů prsty na obou rukách určitě nestačily.

Blouznivci, mediáni, okultisti, spiritisti a jejich zázemí ve Svobodě nad Úpou

Dnes už snad nikdo nepochybuje, že jedním z nejvýznamnějších iniciátorů rozšíření spiritismu v Krkonoších a Podkrkonoší, byl svobodský rodák, textilácký podnikatel z Horního Starého Města u Trutnova Ignác Etrich (1839 - 1927). Se základy „duchařského" hnutí se seznámil při studijním pobytu v Anglii a už v osmdesátých letech 19. století pořádal za účasti zaoceánského média Američana Sladea i místní profesorské dcerky Lotty Wihanové sezení pro své zaměstnance, kteří jej šířili do svých domovů. (Více o tématu viz Krkonoše - Jizerské hory 2010/8). S vůdčí osobností českého spiritismu Karlem Sezemským se lze seznámit ve výstavní expozici Městského muzea v Nové Pace. První regionální spolek německých spiritistů „Harmonische Gesellschaft" založil v Trutnově v roce 1898 bratr Wenzel Vorel z Maršova, známý jako dobré médium, jasnovidec a přírodní léčitel. Prvním předsedou se stal Heinrich Just ze Dvora Králové nad Labem, další osvědčené médium z Etrichových seancí. Pro všechny vyznavače spirituality začal po I. světové válce vydávat v němčině u svobodského tiskaře Franze Feixe měsíčník „Die Glocke" vizionář Josef Kahler z Mladých Buků.

Pour féliciter, péefko neboli novoročenka, původně kartička s přáním do nového roku, je v českých zemích rozšířená více než jinde ve světě. Dokonce ve Francii se v současnosti prý toto slovní spojení, značící doslova „k blahopřání; místo blahopřání", přeneseně  „pro štěstí", v souvislosti s Novým rokem vůbec nepoužívá. U nás ho ve všeobecnou známost uvedl údajně už v 19. století nejvyšší purkrabí Království českého hrabě Karel Chotek z Chotkova, pro něhož byla francouzština samozřejmou jazykovou výbavou. Jiné prameny přisuzují prvenství v použití slov „Pour Féliciter" na grafickém novoročním blahopřání malíři Viktorovi Strettimu. Zkušenější sběratelé mincí jistě namítnou, že úplně první byla unikátní „firemní" novoročenka z pražské mincovny vyražená ve formě malého groše Rudolfa II. v roce 1606 s německým nápisem „ZUM NEUEN JAHR".

Jednou z nepřehlédnutelných stavebních aktivit druhé poloviny letošního roku je přeměna fádního Pietteho náměstí na upravený parčík s kultivovanou zelení stromů a lavičkami v jejich stínu. Je to tak trochu návrat k původnímu vzhledu místa, které doznalo radikálních změn už v posledních desetiletích 19. století zásluhou podnikatele a velkorysého mecenáše Prospera Piette - Rivage, po němž nese jméno. Maršov I. byl v té době, stejně jako další tři díly této aglomerace táhnoucí se údolím Úpy, samostatnou obcí s rozptýlenou chaotickou zástavbou bez výrazného centra s jakous takous dominantou v podobě historického tzv. Justova mlýna.

Nějaký ohlas na tuto rubriku přece jen někdy pronikne až k mému sluchu, a tak jsem smířen s tím, že větší počet čtenářů má vždy jakákoliv zmínka o lidech než popisování dávných historických událostí nebo např. architektury. Na příběhy našich současníků, pokud možno nedávné, na které si většina z nás ještě pamatuje nebo je důvěrně zná aspoň z vyprávění, doplněné navíc fotografiemi, veřejnost reaguje. Jenže kde stále brát, když hlavně fotografické dokumentace není nazbyt a ani největší kritici (ale ani sympatizanti, jsou-li) nejsou zpravidla ochotni cokoli ze svých rodinných „archivů" nabídnout k okopírování. (Těm několika čestným výjimkám upřímně děkuji). Nemluvě o tom, že prostor pro fantazii je tak mnohem menší než třeba při prezentaci sběratelských drobností. Místo hlubšího ponoru do určité problematiky tak mohu opět nabídnout jen jakési pel - mel z vlastních zdrojů. Tentokrát je to několik spolkových, sportovních či pracovních kolektivů.