Freiheit

Nikdy bych se neodvážil a ani mi to nepřísluší hodnotit současný urbanistický vzhled dnešního pulsujícího atraktivního horského střediska, pro které se vžil patřičně nadnesený název „český Aspen". To jen každodenní pohled na odhadem možná stoletou cetku zavěšenou na schodišti jisté chátrající chalupy na opačném konci Krkonoš vyvolává bizarní asociace. I milovník starožitností a kuriozit musí s pokorou uznat, že cenově dostupné upomínkové předměty z turisticky zajímavých míst nejsou a nikdy nebyly chloubou umělecké tvorby. Ani nejvyšší české hory nejsou výjimkou. Některé suvenýry balancují na hranici kýče s virtuozitou hravých a odvážných artistů populárního pražského souboru Cyrk La Putyka. Mnohým nelze upřít ani jistou pracnost. Právě ty viditelné stopy rukodělné práce budí ve vnímání moderního člověka obklopeného zautomatizovaným světem neopodstatněnou nostalgii. A vůbec nevadí, že tisíckrát okoukané panorama z centra Špindlerova mlýna jako kombinovaná podmalba na skle s blýskavými slídovými okénky zasazená do jednoduchého kulatého rámečku je zubem času ohlodaná téměř na kost. Barvy jsou sluncem vyšisované, sklíčko by potřebovalo umýt, dřevěný rámeček je oprýskaný a pracně vlepovaná slídová okénka se neblyští také vinou mouly, který ani takhle jednoduchý předmět nedokáže kloudně vyfotografovat.

Sport nebyl nikdy šálkem mého thea. Ale kdo neskáče, není Čech! Jako kluk jsem některým hrátkám fandil. Televize tenkrát byla v plenkách, tak spíš u rádia a výjimečně dokonce i v terénu. Táta byl zarputilý čutálista, tudíž fotbal - jasná volba. Ustálené rčení - co Čech, to fotbalový trenér je trefnější než obrozenecké tvrzení o muzikantech. Jsem jedním z těch hospodských kibiců. Nikdy jsem závodně nehrál ani za žáčky v C mužstvu nějaké dávné pralesní ligy. Má platonická klubová náklonnost k pražským plejerům se sešívanými červenobílými dresy vznikla jen z obdivu k slavným jménům Plánička nebo Bican a odvaze nosit hrdě ten všude přítomný rudý pentagram přivlastněný vládnoucí stranou jakoby natruc obrácený vzhůru nohama. Kromě období, kdy se nejstarší fotbalový klub u nás musel přejmenovat na Dynamo. Stupidita těch let postihla i odvěkého rivala Spartu, i když její přejmenování na Spartak nebylo tak drastické. Současnému letenskému mančaftu se hrubě nedaří. V takových případech se to obvykle řeší vyhazovem trenéra, byť měl v minulosti sebevětší úspěchy. Osud úspěšného asistenta a neúspěšného hlavního kouče Dána Larse Friise je jen malým příkladem vrtkavosti fotbalového štěstíčka. Leč přenesme se z vrcholových sfér dolů na domácí mezičku, kde se podobných událostí najde také dost. A když se toho neujme někdo povolanější, tak v rámci všeobecně platného úsloví „kdo to umí, ten to dělá - kdo to neumí, ten o tom píše", beru to na sebe. I ve Svobodě nad Úpou se po Únoru 1948 tělovýchovná jednota Sokol musela přejmenovat na Tatran. Proč ne třeba Šumavan nebo Krušnohor, když jsou Krkonoše od Tater „tisíc mil", vědí jen tehdejší soudruzi bafuňáři. Fotbal se nepochybně hrál i v předválečném Freiheitu, jak dokládá snímek kulturisticky vysportovaných chasníků nebo na internetové aukci kdysi nabízený smaltovaný klubový odznáček. Mezi spolky v adresáři z roku 1930 však konkrétně fotbalisti uvedeni nejsou. V „partyzánských" letech po roce 1945 se hrála na malém hřišti za Sokolovnou kopaná převážně v dresech místních papíren. Velmi dlouho byly oblíbené tak zvané „srandamače", z nichž je kupodivu i dost fotografické dokumentace. Mnohá jména se najdou současně i v místním oddílu TJ Tatran Svoboda nad Úpou založeném s odkazem na oddílovou kroniku v roce 1948. Sestava mužstva dospělých v 50. letech byla celkem stabilní, takže fotbalové fanoušky jistě potěší, když se některé dávné borce z té nejstarší staré gardy pokusím s použitím soupisek z kroniky a vzpomínek pamětníků uvést jmenovitě. Bez nároků na úplnost a s konstatováním, že vedle hvězdných stálic jsou podle abecedy uvedeni i kopáči, kteří nastoupili pouze jednou: „Báchor Jan, Bečvář Jiří, Bret Josef, Brož Jiří, Carda Jindřich, Cekul Vladimír, Čekaňák Jan, Černý František, Derlev Illo, Dittrich Václav, Dubský Zdeněk, Drábek Václav, Dušek Zdeněk, Fireš Jaroslav, Hanák František, Hauzer František, Hájek František, Heřmanský Arnold, Hofman Miroslav, Chocholouš Miroslav, Jakubíček Hynek, Jakubíček Josef, Jarolímek Josef, Jarý Oldřich, Kafka František, Kavan Jaroslav, Klepal Jaroslav, Krátký Milan, Kratzer Zdeněk, Kruml Karel, Kříček Josef, Křivka Jaroslav, Kuděla Jan, Kulhánek Luděk, Kvaček Petr, Kysilko František, Lukavský Karel, Maisel Alfred, Mikšíček Jiří, Musil Jan, Novosedlík Štefan, Paseka Václav, Renner Alfred, Ruffer Josef, Rychlík Petr, Skuček Jaroslav, Stránský Karel, Stránský Milan, Škrabák Jan, Šoltys Antonín, Valenta Jiří, Vít Jaroslav, Vlček Jaroslav, Vlček Jiří." (Další slavná esa pochopitelně chybí, protože v té době někteří mládenci hráli ještě za dorost). Na typické výstižné charakteristiky jednotlivých hráčů jak je prezentoval jeden z nadějných benjamínků mužstva Petr Kvaček v některém ze starších čísel Svoboda fórum a hlavně v zaniklém internetovém občasníku „Expres" svého švagra Standy Ondráčka si ovšem netroufám. Jako „naplavenina" z poloviny padesátých let jsem plejádu místních „šutérů" zaregistroval na vlastní oka teprve po otevření nového sportovního stadionu 1. září 1957, přestože se tam údajně hrálo už před jeho oficiálním dokončením. Někdy v té době byla založena kronika oddílu kopané s posledním záznamem ze srpna 1962. S novým hřištěm se dostavily první větší úspěchy. Pomalu docházelo k obměně generací a s prvním doloženým trenérem Jindrou Brettem postoupilo mužstvo v okresním přeboru ze třetí třídy do druhé. Na konci roku 1958 obsadilo však v rozporu s očekáváním veřejnosti i činovníků 7. místo desetimístné tabulky. Chabé výsledky podzimní sezóny se přičítaly na vrub trenérovi a obdržené „kopačky" jsou historicky prvním místním oficiálním aktem tohoto druhu. V roce 1959 byli na uvolněný post zvoleni František Hájek a Ladislav Celba. Pět ódy na vynikající hráče a úspěšné trenéry je snadné, ale vyštrachat něco na ty neúspěšné a zapomenuté je mnohem vzrušující. Nemluvě o tom, že zákruty v curriculum vitae jistého Bretta jsou tajemnější než spletité podzemní chodby pověstného hradu v Karpatech.

Sotva oschla tiskařská barva na mém květnovém příspěvku do městského měsíčníku „Svoboda fórum" když přišla pozvánka na pracovní schůzku pamětníků a regionálních badatelů od zapsaného ústavu Paměť Krkonoš spravujícího unikátní webovou databázi Archa Krkonoš se sídlem v Horním Maršově s lákavým námětem o historii průmyslového podnikání v nejbližším úpském údolí. Ve stejné době se na nejznámějším tuzemském internetovém aukčním portálu objevila nabídka této zajímavé fotografické pohlednice. Jednotlivé události do sebe zapadly jako zubaté dílky skládačky puzzle. Završené navíc komentovanou vlastivědnou vycházkou Dolním Maršovem se zaměřením zejména na historii zdejších papíren pořádanou pracovníky „Archy". Sběratelsky atraktivní položka s neodrazující relativně nízkou vyvolávací cenou příliš zájemců nezaujala. Přesněji jen dva. Ten první spoléhal na očividný nezájem a doufal, že ji získá bez dalšího příhozu. Vítěz nasadil maximum svých finančních možností jen se škodolibostí to všem „pytlákům v revíru" pořádně osolit. Nakonec to dopadlo nad očekávání dobře a Zásilkovna doručila výhru právě v čase uvedené vycházky. Účastníci tak měli možnost si ji prohlédnout „ještě teplou".

Do Krkonoš se v polovině května vrátilo zimní počasí. Na hřebenech napadlo až 25 centimetrů nového sněhu a v silném větru se tvoří nečekané závěje. Sněžení v květnu není sice na horách nic neobvyklého, ale aby se taková vrstva zejména po nezvykle teplém nástupu jara udržela, je docela šok. Boudaři i Horská služba mají většinou „přezuto". Neukáznění turisté bez dostatečného vybavení si tak užijí adrenalinu do sytosti. Bílo je i u nás na zahradě. Nebýt studeného vzduchu ze severu, tak je to docela příjemné pokoukání. Bílá, stejně jako černá nejsou z fyzikálního hlediska barvy, což ví každý bystřejší školák. Proč ale většina jarních květů září neposkvrněnou bělobou ví snad v nejbližším okruhu mých známých jen Krakonoš. Na zeleném podkladě svítí záplava bílých květů mnohem tepleji než studené sněhové vločky. I naše zpustlá, neudržovaná, zaplevelená, mechem prorostlá zahrada, která dávno zapomněla na bláhové sny o anglickém trávníku a se skromností okoukanou u svého majitele se smířila s tím, že bude jen občas pokosenou obyčejnou horskou loukou, se zahalila do potrhaného bílého krajkoví. Mé malířské umění skončilo u namalování prasátka jedním tahem, tak jsem tu pomíjivou nádheru nakreslil aspoň mobilním telefonem.

Nejsem nakloněn současným trendům jíst studené jídlo jen kvůli prezentování každého umrněného kucmochu podušeného v remosce v koutě garsonky na netu a sbírat lajky od v životě nepotkaných „přátel". Nejsem ani obstarožní modelína s utkvělou představou, že se na kus naaranžovaného žvance nechá ulovit nesoudný pracháč bez žaludečních vředů a s funkčními zuby. Spinacia oleracea je ovšem jiná klasa. Znám sice lidi, dokonce i mezi nejbližšími rodinnými příslušníky, kteří mají husinu při pouhém zaslechnutí jména té zelené laskominy. Chraplák Jiřího Schelingera o králi květin s textem Františka Ringo Čecha zhudebněným nekorunovaným králem české populární hudby Karlem Svobodou byl u nás vždycky na indexu. Přitom je vepřová pečínka se špenátem a bramborovým knedlíkem zapitá vychlazeným plzeňským nejoblíbenější dietní jídlo od Šumavy k Tatrám. Hned po absolutní jedničce českých jedlíků, populární trojkombinaci „vepřo - knedlo - zelo". V očích strávníků jí neublíží ani sosík nápadně připomínající pověstnou UHO - univerzální hnědou omáčku socialistických společných vývařoven, závodních kuchyní a školních jídelen.

Konec světové války před 80 lety jsem slavil za volantem svého obrněného vozu „Protected Jeep" z proslavené vánoční kolekce vyrobené v roce 1942 projížďkou po jediné bezejmenné Main street na zápraží rodného domu. Nejspíš jsem „daleko od hlučícího davu" neměl ani tušení, že byla nějaká válka. A kdybych snad chtěl z tehdejšího tři a půlletého mozečku vykutat nějakou živou vzpomínku, hrubě bych si vymýšlel. Ani že je snímek pinktlich z 8. či 9. května nemohu hodnověrně doložit, ale v toku dějin je to zanedbatelná maličkost. Stejně tak jsem nevěděl nic o masakru rozlíceným davem pochytaných německých vojáků utíkajících v hrůze před Rudou armádou do amerického zajetí jen pár kilometrů odtud na dvoře náchodského pivovaru. Rodiče, ač pamětníci o události nikdy nemluvili. Poprvé jsem krvavou odplatu civilistů, mnohdy s kolaborantským máslem na hlavě zaregistroval ve skvělém románu Zbabělci náchodského rodáka a spisovatele Josefa Škvoreckého. Měl jsem v životě štěstí potkat živou kroniku náchodských událostí Oldřicha Šafáře (8. února 1921 - 6. února 2004), svého času předsedu náchodské pobočky České numismatické společnosti kam jsem kdysi jezdíval na sběratelské schůzky. Několikrát v úzkém kruhu přátel přišla řeč i na toto ožehavé téma. Mé informace jsou tudíž z věrohodného zdroje - žádné jedna paní povídala. Není to zrovna lichotivá vizitka o lidské povaze.

Vladimír Komárek (1928 - 2002) se toho nebál. Přestože většinu svých něžných snových obrazů rámoval jen jednoduchou bílou lištou, toleroval i ta nekrkolomnější přání potencionálních zákazníků. Alespoň v mém případě obliby starých rámečků dokázal přimhouřit oko i nad na pohled největší zhůvěřilostí, při které se jemnocitným estétům ježí poslední zapomenuté chloupky na těle. Vědomě dokázal kamarádovi pomalovat zadní stranu houslí, mě, ač jsme se ještě neznali, dle jeho vlastních slov „zmák" tajemnou krásku do rámu od zrcadla a později další skopičiny. Akt cudné dívky v oválném zlaceném rámečku získal časem punc rozkošné miniatury a holoubek na skále, vypadající spíš jako husa, napasovaný do kulatého orámování ciferníku kuchyňských řetízkových hodin je údiv budící kuriozita. Když jsem si rozměrný grafický list se třemi kyticemi konvalinek ve vázách zarámoval slaďucilínovou růžovou lištou, ťukali si znalci umění na čelo s opovržlivým konstatováním „Das ist Kitsch". Dnes jiní vědoucně pokyvují hlavou: "No jo, to je celý Komár."