Freiheit

Stoleté výročí od vypuknutí I. světové války, která drastickým způsobem ukončila několik předcházejících poklidných dekád nazývaných vzletně La Belle Époque, připadající na rok 2014, přinese zajisté množství slavnostních připomínek, odborných statí a rozborů, výstav, kladení věnců a vzpomínek na padlé vojáky na všech frontách nesmyslných bojů. Dnes již víme, že Velká válka byla jen krvavou ouverturou další celosvětové hrůzy. Obě těžce poznamenaly celé 20. století i s poválečným vývojem nových totalitních režimů. Historií všech bojujících armád i osudy jednotlivých aktérů od generality až po posledního pěšáka se zabývají šiky zanícených badatelů různého zaměření, výzkumné ústavy a muzea, až po soukromé sběratele militarií nebo laické genealogy, pátrající po dávných stopách svých dědečků a pradědů. Jak ale prožívali válečná léta obyčejní školáci v relativním závětří Krkonoš, jejichž otcové se statečně bili za císaře pána na italské i haličské frontě, na pevnině, ve vzduchu i na moři?

Většina tradičních svobodských hospod má svou slávu dávno za sebou. Některé časem zanikly, jiné měly krátké trvání nebo přežívají jen díky entuziasmu majitelů a občasnému přílivu turistů. Stálí návštěvníci, věrní jednomu podniku, jsou už dnes téměř zapomenutým pojmem. Tradice největší stolní společnosti „Ecke Freiheit" s domovským právem nejprve v místě svého vzniku v hotelu Pošta s příslovečným číslem 1, a pak dlouhá léta v Kühnelově hostinci u kostela, skončila s vystěhováním původních obyvatel po II. světové válce. S nimi odešel i věhlas Klugova piva z Rudníku, čepovaného Heinrichem Rosipalem v Radnici. Se zbouráním starobylé Dřevěnky v Maršově I. vzal zase za své i tamější vyhlášený stůl „štamgastů". Pravidelné dopolední nedělní dýchánky amatérských zájemců o historii vytlačila z Národního domu (název Styl svého času neprošel) jeho přeměna na nonstop hernu. Ani přestěhování debat, koučovaných ing. Jaroslavem Morávkem přezdívaným „Papiňák", ke „špinavé bábě" do Jitřenky (přestavěné později na nikdy neotevřený Ski hotel) nemělo dlouhé trvání. Současné denní sedánky několika vytrvalců v restauraci Helena postrádají tu někdejší tvůrčí pospolitost a zápal. Stejně jako schůzky odrostlých svazarmovců v hospůdce U Karla IV. už dávno nejsou o radioamatérismu. Ale třeba se mi to, coby velmi sporadickému návštěvníkovi, jen tak jeví.

Přehlíživý pohled celých generací svobodských občanů k sousedním osadám Maršova jako na cosi bezvýznamného za humny, později někde na periferii, přetrvává, byť jen v žertovné rivalitě dodnes. V obráceném gardu to není jiné. A nic na tom nemění, ani že se v regionu po II. světové válce téměř úplně vyměnilo obyvatelstvo. Pramení možná z obvyklých klukovských potyček „horňáků" a „dolňáků", posílených nezdravým sebevědomím záhy po vzniku hornické osady císařským dekretem privilegovaných měšťanů, letitým oddělením hranicemi panství - kdo ví? Jak je to ale se všemi těmi Maršovy 1, 2, 3, 4, Dolním Maršovem a Horním Maršovem, nemá možná leckdo povědomí ani dnes.

Páteřní komunikace Svobody nad Úpou, nesoucí od poloviny minulého století název „Ulice 5. května", je oboustranně lemována historickou zástavbou založenou cíleně po velkém požáru městečka v roce 1571, jemuž padlo za oběť 16 domů. Původní dřevěné domky s vysokou lomenicí a podloubím směrem do ulice, charakteristické i pro ostatní hornická sídliště v regionu, např. Žacléř nebo Vrchlabí, byly během let postupně nahrazeny zděnými měšťanskými domy se změněnou orientací střešního hřebene. Z nich nejmladší je bytový dům s nynějším číslem 510.

Unikátní hasičská dvoutónová povelka, bohatě zdobená rytými rozvilinami a hasičskou symbolikou „umí" samozřejmě i základní signál „Hoří", ale k vyhlašování požárního poplachu sloužívala dávným hasičům zvučnější trubka harcovnice. Pomocí drobné povelky vydával velitel prostřednictvím jednoduchých zvukových signálů příkazy mužstvu. Běžné povelky byly jen z hladkého mosazného plechu a snadno zaměnitelné. Vzácnost té na snímku není jen v celoplošném efektním zdobení. Její hodnotu umocňuje ještě vyryté věnování v kartuši na druhé straně. Přeloženo z němčiny je tam úhledným psacím písmem vepsáno: „Svému zástupci velitele k významnému dni 30. 9. 1897 spojený sbor dobrovolných hasičů firmy Prosper Piette a obce Maršov I." Prozíravý podnikatel Piette spojil svůj tovární hasičský sbor s dobrovolníky ve svém působišti z praktických důvodů, které byly jistě výhodné pro obě strany, už v roce 1870. Sám se činnosti sboru osobně účastnil a hlavně jej štědře podporoval finančně. Není divu, že mu početní příslušníci krátce po základním zlikvidování následků ničivé povodně z posledních dnů července 1897 tento odznak velitelské funkce jako symbolický dárek s vděčností věnovali. Jako jedna z mála památek na osobnost významného krkonošského podnikatele se naštěstí zachovala do dnešních dnů. A přestože před lety skončila v jedné prodejně starožitností, šťastnou souhrou náhod zůstala v místě svého původu.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2/2014

Častý povzdech pamětníků, nostalgicky vzpomínajících na sněhovou nadílku ze svých dětských let, pro kterou se vžil název „Ladovská zima", nemá v dlouhodobém sledování počasí žádnou oporu. Během lidského života se v našem zeměpisném pásmu střídají zimy studené i teplé, s bohatou sněhovou pokrývkou i téměř bez sněhu, relativně krátké i trvající několik měsíců, mrazivé, větrné, blátivé, vynikající i nanicovaté - bez jakéhokoliv řádu a zcela náhodně, vrtkavě a proměnlivě, jak to dokáže jen počasí. Přestože naše městečko leží v horách, dokonce v těch nejvyšších v Česku, je v množství dobových pohlednic věnován zimním námětům jen nepatrný zlomek. Většinu z nich zachytil svým fotoaparátem svobodský fotograf Josef Jeschke, jehož negativy vyšly ještě několikrát po roce 1945 přičiněním národního správce jeho fotoatelieru v Kostelní ulici Jindřicha (Mojdy) Černého a dokonce i po roce 1950 s logem vydavatele národního podniku Orbis. Několik zachovalých barevných diapozitivů nedoceněného místního fotografa, zapůjčených laskavě někdejším občanem Svobody nad Úpou, kamarádem Petrem Kvačkem, navozuje atmosféru zasněženého maloměsta ve válečných letech s přívaly sněhu. Bohužel se nepodařilo je datovat úplně přesně, ale nadprůměrně bohatá na sníh byla zima 1941/1942 a další hned1943/1944. Obě byly navíc i studené a dlouhé (od října do května). Z druhé poloviny minulého století už je fotografií habaděj, tak využijme jedinečnou příležitost k zimní procházce starou idylickou Svobodou, kterou z osobního prožitku většina z nás nepamatuje.