Freiheit

Ne vždycky byl na svobodském kulturním poli tak vyprahlý úhor jako v současnosti, kdy většina obyvatel nepochopitelně lhostejně přijala i uzavření posledního kulturního stánku, městského kina Máj. Nelze při tom nevzpomenout na desítky prvorepublikových spolků nejrůznějšího zaměření v čele s mnohohlavým smíšeným pěveckým sborem Harmonie nebo na generace poválečných divadelních ochotníků, včetně populární dětské loutkové scény. Milovníci klasické hudby se v padesátých letech minulého století sešli ve Svobodském smyčcovém kvartetu. Ředitel školy Miroslav Valenta /2. housle/, úředník mladobuckého závodu Krkonošských papíren Jaroslav Stehlík /1. housle/, vedoucí městské spořitelny Ladislav Štencl /viola/ a magistr farmacie František Topka /violoncello/, téměř symbolicky zahráli i na úspěšném veřejném vystoupení 8. května 1955 právě při příležitosti slavnostního otevření kina Máj v budově bývalé radnice. V mnoha místech okolí magická záře televizní obrazovky a pasivní konzumentský způsob života přestává lidi plně uspokojovat. Člověk je stále ještě tvor společenský a rozkoš ze společně sdílených zážitků je živnou půdou pro různá nově vznikající neformální sdružení. Svoboda nad Úpou jakoby zarostlá trním, na osvobozující polibek stále čeká.

In: Krkonoše- Jizerské hory 2003/8

V záplavě drobných ražených památek s motivem Sněžky lze nalézt i opravdové sběratelské kuriozity. Na výsluní jejího majestátu se bezostyšně přihřál nejeden jednotlivec a mnohá instituce, ať již firma, obec nebo spolek. Stopy jejího zneuctění hákovým křížem z válečných let, hbitě obsadila strana „lidí zvláštního ražení", sotva dozněla kanonáda. Nechtěný paradox - sousedství jejich kultovního „vercajku" a křesťanského znamení na střeše vrcholové kapličky  na zapomenutém odznaku ze Svobody nad Úpou, umocňuje navíc datum, které vlastně neplatí. Odznak byl vydán k první oficiální návštěvě tehdejšího ministra školství a osvěty Zdeňka Nejedlého. Soukromě prý do Svobody nad Úpou zajížděl častěji, zlé jazyky tvrdívaly, že za zdejší sličnou lékárnicí. Těsně před plánovanou návštěvou propukla uměle vyvolaná aféra o skupině werwolfů, chystajících na „významného" potentáta atentát. Doplatil na ni životem hajný Fridrich Sagasser z Pece pod Sněžkou. Roztržitý ministr trousil svá moudra z tribuny pod sousoším svatých na svobodském náměstí o týden později 19. srpna 1945. Dnes už to připomíná jen „památný" zápis ve školní kronice, publikovaný, stále vzácnější odznáček a snad ještě ve Svobodě dlouho tradovaný vtip - otázka: „Víte, jaký je rozdíl mezi starým a mladým volem? Mladý vůl je jedlý."

In: Krkonoše - Jizerské hory 1998/9

Z pohledu věčnosti lze nazvat okamžikem i několik desetiletí. Třeba zrovna těch, co odměřovala čas malebnému krkonošskému městečku Svobodě nad Úpou v druhé polovině 19. století. Na malůvce od neznámého autora z roku 1872, je zachycen počátek proměny „vesternových" kulis centra sídliště, které vděčí za svůj vznik zlaté horečce 16. století, v prosperující řemeslnické, obchodní a vzápětí i průmyslové město. Nové měšťanské domy z kamene a cihlového zdiva jen změnily osovou orientaci svých dřevěných předchůdců se štíty předsazenými do ulice, spočívajícími na zdobených dřevěných sloupech a kryjícími podloubí. Půdorysná dispozice náměstí i hlavní ulice v podstatě neměnná od založení hornické osady, zůstala zachována dodnes. Obydlí se ale postupně rozběhla i do okolních přilehlých strání.

Lapidární ocenění svého rodného městečka mnoha generacemi obyvatel Svobody nad Úpou lze přenést i na svéráznou osobnost pana Wurbse. /Na snímku v některém z prvních poválečných májových průvodů/. Jeden z mála  starousedlíků, kteří po velkém třesku II. světové války směli zůstat, patřil k výrazným figurkám, tvořícím typický kolorit bývalého střediska rýchorských zlatokopů v několika minulých desetiletích. Oslík Honza a dřevěný vozík, jakoby šití na míru k jeho nevelké kulaťoučké postavě a roztomilý doživotní souboj se záludnostmi češtiny, provázejí povrchní vzpomínky mnoha pamětníků. Vždy ochotný, hovorný pan Wurbs byl však i blahodárnou studnicí životní moudrosti, krutě zocelené na válečných frontách, znalcem  pořekadel a pranostik, starozákonním hospodářem, který pečlivě obdělával svůj díl nepřístupné, kopcovité země a světil den sváteční. Se samozřejmou zručností někdejších horáků ovládal devatero potřebných  řemesel. Naklepat kosu si k němu dávali i ti největší sekáči. Byl živou pamětí událostí a dějů v idylické Svobodě svých soukmenovců a bezděčně tak pojítkem jedné skončené epochy s hektickým „zapouštěním kořenů" prvních generací nových obyvatel. Uhlí, které léta rozvážel drobným odběratelům, dnes už ve Svobodě skoro nikdo nepotřebuje. Ani po čadících komínech se snad nikomu nestýská. Jen občas, když jdu ztichlou ulicí, zdá se mi, jako bych za zatáčkou zaslechl klapot drobných podkůvek po dávno neexistujícím dláždění. I když vím, že poslední svobodský forman Hubert Wurbs, narozený ve Svobodě nad Úpou 3. 6. 1906 zemřel tamtéž 10. 6. 1985.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1999/8

Oblíbený totalitní vtip, že jediná Svoboda v Československu je Svoboda nad Úpou, zpopularizoval jméno krkonošského městečka daleko za hranicemi republiky. Souvislosti jeho vzniku však zná málokdo.

O dávnověku krajiny při řece Úpě, dlouho tvrdošíjně přetrvávala bájná mystifikace Šimona Hüttla. Tento jinak seriózní trutnovský kronikář rudolfínské doby ve své Vesnické kronice posunul založení Trutnova a okolních vesnic na samý práh našeho tisíciletí. Ověřené historické prameny však pocházejí většinou až ze století třináctého. V případě Svobody n. Úpou jsou archivy němé dokonce ještě dalších tři sta let. Nepodložené zprávy o nálezech zlata v jejím okolí nesou sice datum 1241, opravdový boom však byl odstartován teprve s příchodem korutanského důlního odborníka Kryštofa z Gendorfu (1497 - 1563), který se postupným získáváním panství Vrchlabí, Žacléře a Trutnova stal největším magnátem své doby ve východních Krkonoších. O sféry svého vlivu se dělil se starým českým rodem Zilvárů z Břečtejna, kteří drželi panství vlčické, ale i část Trutnova. V době, kdy Gendorf začal budovat své velkolepé sídlo - vrchlabský zámek, vymohl Kryštof Zilvár (1504 - 1579) na panovníkovi pro rychle se rozrůstající hornickou osadu pod Černou horou povýšení na městys s erbem a s horními svobodami.

Grafický list Jana Čáky z cyklu československých horních měst, vydávaných v 80. letech minulého století v Příbrami, s malebným průhledem hlavní svobodskou ulicí lemovanou měšťanskými domy na dominantní věž někdejší radnice z roku 1869, představuje jednu ze starších podob městského znaku. Autor vychází z heraldického ztvárnění nejstarší známé městské pečetě z roku 1634, jejíž unikátní typář, evidovaný ještě před II. světovou válkou v místním vlastivědném muzeu, zřízeném v budově školy, je dnes, bohužel, v neoprávněném držení soukromé osoby. V této podobě byl znak Ferdinandem I. údajně udělen rostoucí hornické osadě pod Rýchorami 30. 8. 1546, při jejím doloženém povýšení na městečko. Srnčí paroží pod zkříženými hornickými „fajslíky" je v řeči heraldiků tzv. mluvícím znamením, odkazujícím v němčině původních obyvatel zároveň na nedaleké zlatonosné Rýchory.

Vážení přátelé, mám tu čest vás přivítat při slavnostním odhalení pamětní desky jednoho z velikánů českých dějin, jehož 125. výročí narozenin si jako každoročně také letos připomínáme. Muž, který se tak výrazně zapsal do historie mnoha oborů lidské činnosti především jako průkopník slepých uliček, autor legendárního výroku, že budoucnost patří aluminiu, dramatik, cestovatel, pedagog, kriminalista, filozof a vynálezce Jára Cimrman vtiskl své stopy nepochybně i do půdy Krkonoš. S mistrovým citátem: "Mystifikace žije, dokud žijí mystifikátoři" děkuji za pozornost.

Zahajovací projev A. T. 4. 4. 1993