Svobodská výročí

 
Příležitostní razítko Československé pošty

Během na události tak bohatého loňského roku 1989 nás vět­šinou ve vší tichosti minula mnohá více či méně významná svobodská výročí. Bez nároků na úplnost bych se o některých rád zmínil.

1. srpna 1859 byl v domku č. 2 zahájen provoz pošty. Místní zahradník Ambrož Baudisch se tak stal prvním svobodským poštmistrem, což je písemně doloženo zápisem v dodnes vedené původní revizní knize na místní poště. Díky několika nadšencům a fi­nanční podpoře MěNV, bylo toto výročí vzpomenuto alespoň poštov­ním razítkem s textem "Svoboda n. Ú. - 130 let pošty", které se od srpna do prosince rozlétlo na dopisech doslova do celého světa. První pošta byla zbořena v roce 1927 a na jejím místě vyrostla vila starosty a průmyslníka Lissaka, dnešní MŠ.

Pokračování článku »

Znak města

 
Znak města Svoboda nad Úpou na budově Městského úřadu

Nejstarší doložená zpráva o existenci Svobody nad Úpou, je privilegium císaře Ferdinanda I. z roku 1546, kterým byly "hornímu městysi Svobodě pod zlatými Rýchorami" přiznány všechny svobody, jichž užívala jiná horní města v království českém. Zároveň s tím byla osada nadána erbem, který se nám v nezměněné podobě zachoval dodnes. Tvoří jej podélně rozdělený štít, v jehož / z pohledu divá­ka / pravém zlatém poli je polovina černého císařského orla s červeným vyplazeným jazykem a zlatou zbrojí /drápy a zobák/. Levé pole je příčně děleno. V jeho horní červené čtvrti jsou zkřížená hornická kladiva - želízko a mlátek - černé barvy se zlatými násadami. Zkřížení je provedeno způsobem vyskytujícím se v heraldice horních měst jen vzácně - v Čechách toliko dvakrát. Želízko je totiž umístěno nalevo od mlátku, jehož násadu překrývá. /Symbol dolování, zkřížená hornická kladiva, vznikl totiž prostým opisem situace, kdy horníci při krátkém odpočinku ve štole ulehli s rukama zkříženýma na prsou, nepouštějíce z nich své nástroje. Většinou drželi mlátek v pravé a želízko v levé ruce a v této podobě se symbol obvykle používá/. Spodní čtvrtina má zelenou barvu a jsou na ní zlaté srnčí parohy se čtyřmi výsadami na každé lodyze. Vyskytuje se i varianta s celým, neděleným polem červeným. Dvě figury v jednom poli jsou však z heraldického hlediska nesprávné.

Pokračování článku »

Ke kořenům

 
Propad dávné šachtice v zlatonosném revíru v Bartově lese - Rýchory

Nejen naleziště zlata a geografická poloha pod jihozápadními svahy Rýchor spojují zdánlivě tak odlišné typy osídlení, jako jsou Mladé Buky, Svoboda nad Úpou a Sklenářovice. Během staletí se jejich osudy navzájem setkávaly, prolínaly a opět vzdalovaly. Přenesme se časem o tisíciletí zpět, kdy pusté a neproniknutelné krkonošské lesy, za­sahující hluboko do vnitrozemí, tvořily součást pomezních hvozdů Království českého. Jakkoli romanticky znějí báje a pověsti o zalo­žení Trutnova a míst v jeho okolí, jak je zachytil trutnovský kro­nikář 16. stol. Simon Hüttel, kladené do prvních let století jedenáctého, historická fakta jsou poněkud jiná. Dosud neosídlenou kra­jinu v okolí Trutnova obdržel až v třicátých letech 13. stol. od krá­le Václava I. Idík ze Švábenic, příslušník početného moravského rodu erbu rozletité střely. První kolonizační vlna pocházela tudíž a čes­kých krajů, o čemž svědčí i mnohá česká jména zakládaných osad. Vzápětí na to nastal mohutný příliv nových osídlenců z německých zemí, zejména ze sousedního Slezska, vydatně podporovaný Přemyslem Otakarem II. Aby získal finance na své válečné výboje i na obranu získaných území, lákal zejména do pohraničních oblastí Čech zkuše­né řemeslníky, horníky a obchodníky a obdaroval je mnoha výhodami. Roku 1277 zřídil Přemysl Otakar přibližně na rozloze nynějšího okresu jednotný trutnovský manský kraj, spravovaný jím vybranými lenními pány - many.

Pokračování článku »

Tradice Krkonošských papíren

 
Papírna firmy Piette ve Svobodě nad Úpou

Letitou průmyslovou dominantou Svobody nad Úpou a kdysi samo­statného Dolního Maršova je komplex Krkonošských papíren. Va­šemu pohledu jistě neunikne závod dřívější "Piettky", protipól sídlištní aglomerace, který je vynikající ukázkou pečlivě udr­žované industriální architektury. Její nedílnou součástí je i čerstvě restaurovaná vila majitele v bývalém bohatém parku. Prosper Piette, povýšený císařem Františkem Josefem I. do šlech­tického stavu, nejznámější osobnost z rodu pocházejícího z Lu­cemburska, jehož papírenská tradice začíná v polovině 15. stol., sklízel vavříny na světových výstavách minulého století přede­vším za svůj bezkonkurenční cigaretový papír, známý po celém světě. Řadou vynálezů zdokonalil i výrobu jemných hedvábných, krepových a kopírovacích papírů. Do myslí obyvatel se zapsal nejen jako úspěšný podnikatel, ale i pro svůj humánní postoj k lidem a především jako neúnavný propagátor a mecenáš Krkonoš. Svými aktivitami v oblasti školství, sociálních jistot zaměst­nanců, životního prostředí, či zřízení jeslí pro děti zaměstna­ných matek, mnohonásobně předběhl svou dobu.

Pokračování článku »

Bílý kur a lvice Elsa

 
Starý Carl byl prý taky pěkný kohout

Že je svět opravdu malý a všechno souvisí se vším, se lze při studování historických dokumentů nečekaně přesvědčit každou chvíli. Smělé plány dědiců opavského podnikatele Karla Weisshuhna, mimo jiné též majitele prosperující papírny na rozhraní Mladých Buků a Svobody nad Úpou, na vybudování železniční vlečky ze svobodského nádraží, s napojením na úzkokolejnou dráhu do rozlehlého areálu továrny, ze začátku 20. let minulého století, byly impulsem proč se existenci další ze svobodských papíren, stojící vždy poněkud ve stínu známějších provozoven „maršovských", podívat blíže na zoubek. Vedle zmiňovaných firem Gustava Roedera (později fa. Eichmann) a Prospera Piette, vybudoval v roce 1894 papírnu ze starého mladobuckého mlýna na řece Úpě, který od svého zrušení roku 1870 sloužil jako brusírna dřeva, Ferdinand Schmidt. Od něho ji v roce 1917 koupila firma „Karel Weisshuhn a synové" se sídlem v Opavě, užívající na hlavičkových firemních papírech výmluvné logo tvořené siluetou bílé slepice.

Pokračování článku »

Vila Piette

 
Vila Piette ve Svobodě nad Úpou

Slavné vily nejsou jen chloubou metropolí. Zajímavé stavby kvalitní autorské architektury, vytvářející genia loci daného místa, najdeme většinou i doma za humny. Jen o nich mnohdy ani nevíme. A nemusí to být zrovna vila Tugendhat, či věhlasná „Müllerovka" Adolfa Loose. Ukázkovou reprezentantkou těchto pozapomenutých krasavic je v úpském údolí neorenesanční rodinná vila papírenské podnikatelské rodiny Piette - Rivage ve Svobodě nad Úpou. Osvícený investor Prosper Piette - Rivage (1846 - 1928) ji nechal postavit v letech 1880 - 82 v areálu své dynamicky se rozvíjející papírny, na rozhraní katastrů tehdy samostatné obce Maršov I. (jejíž čp 78 jí bylo přiděleno) a Svobody nad Úpou. Stojí na pozemku vymezeném z jedné strany tokem řeky Úpy a z druhé státní silnicí, spojující bývalé okresní město Trutnov s centrální částí východních Krkonoš. V jejím okolí současně vznikal rozlehlý park s mnoha cizokrajnými dřevinami, přirozeně přecházející v přírodní bukový porost na protilehlém svahu řečiště, protkaný sítí promenádních cestiček. Svou symetrickou výpravnou fasádou ve stylu francouzské renesance s masivní schodišťovou věží v bývalém vstupním průčelí a ozdobnou kulatou věžičkou ukončenou větrnou korouhvičkou v protilehlém severním traktu, evokuje budova, i po pozdějších drobných úpravách, pohodlný zámeček s příjemným „lidským" měřítkem.

Foto Jaroslav Betka

Pokračování článku »

Tři Frantíci, mořští vlci

 
Kapitán Franz Mikuleczky

Ryze suchozemská rodina papírenského podnikatele ze Svobody nad Úpou Prospera Piette - Rivage, který byl pro své mecenášské aktivity ve prospěch celkového rozvoje našich hor znám jako „Otec Krkonoš", ukrývá ve svém rozvětveném rodokmenu absurdně i nejméně tři zdatné mořeplavce. Prvním byl viceadmirál Franz Holub, syn Prosperovy starší sestry Marie Pauly a pražského obchodníka Franze Holuba st., později též spolumajitele svobodské papírny. Mladý Franz se narodil v Praze 8. května 1865 a roku 1882 nastoupil k námořnictvu. V letech 1910 - 1912 již byl přednostou 4. oddělení námořní sekce na ministerstvu ve Vídni. Jako kapitán řadové lodi velel v roce 1912 lehkému křižníku „Aspern" a o rok později stál na velitelském můstku bitevní lodi „Tegetthof". V březnu 1918 byl jmenován představeným námořní sekce ministerstva války Rakouska - Uherska, což je v podstatě funkce velitele veškerého vojenského námořnictva monarchie. Zemřel ve Vídni 28. 10. 1924. Ještě před tím se stihl rozvést se svou sestřenicí Elisabeth Piette - Rivage, dcerou Prosperova bratra Julia. Elly se podruhé vdala za korvetního kapitána Franze Mikuleczkého, (na obrázku) rodáka z Miskolce v Maďarsku (* 25. září 1884). Ten v první světové válce létal v hodnosti poručíka řadové lodi jako aktivní pilot na létajícím člunu L 58. Od 24. listopadu 1915 do 1. srpna 1917 byl velitelem námořního letectva. Koncem války koupil zámek Freudenstein v jihotyrolských Alpách, dnes Castel Lodrone u Appiana v italské provincii Bolzano, kde žil až do své smrti v roce 1964. Třetí, po matce Prosperův pravnuk Franz Wehofsich, se  12. dubna 1941 narodil v Den Haagu, ale ranné dětství strávil pod krkonošskými hřebeny, ve Svobodě nad Úpou. Vír poválečných událostí jej odvál do Hamburku, odkud vedla pro sportovně založeného urostlého mladíka na mořskou hladinu samozřejmá cesta. Zvolil jachting a byl fakt dobrý. V dresu svého domovského Jachtklubu i německé reprezentace nasbíral řadu předních umístění na prestižních mezinárodních závodech. S parťákem Uwe Maresem zvítězili ve třídě Tempest na mistrovství světa v Holandsku v roce 1974. S Uwe Belowem byl ve třídě Star třetí v roce 1977. Ještě po jedenácti letech si spolu dojeli pro stříbro na mistrovství Německa.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/7

Pokračování článku »

 
« 1 33 34 35 36 37 46 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.