Freiheit

Těm spoluobčanům, kteří občas zajdou na svobodský hřbitov, jistě v poslední době neunikl zvýšený stavební ruch. Po generální opravě západní části obvodové hřbitovní zdi, prováděné v minulém roce, se v letošním jaru dočkala i část u hlavního vchodu, včetně budovy bývalé márnice. Letitou patinou pokrytá makovice na štíhlé věžičce spustila lavinu dohadů o jejím chybějícím zakončení. Sháňka po dobových fotografiích bohužel nepřinesla jednoznačnou odpověď. Byl na úplném vrcholku nevelké věže, dosedající na střešní hřeben osmibokou otevřenou lucernou, původně vybavenou i zvonkem, prostý kovový křížek nebo jen dřevěná hrotnice? Či snad dokonce větrná korouhvička? Po rozhodnutí, že věž bude za účelem výměny uhnilých dřevěných částí vazby snesena jeřábem a opravena na zemi, bylo již naprosto zřejmé, že se docela objemná makovice otevření nevyhne. Co kdyby byl uvnitř uložen důležitý vzkaz předešlých generací - nějaký drobný předmět nebo listina dokumentární hodnoty, což bývá v podobných případech téměř pravidlem. Ve středu 18. května v pravé poledne byla makovice za účasti svědků s fotoaparáty v pohotovosti v napjatém tichu otevřena. Překvapení jako v srpnu 1966 u otevření makovice z věže staré radnice se ale nekonalo - tentokrát byla prázdná. Dušičkové téma se tak dostalo na červnové stránky a jistě neuškodí osvěžit si v paměti, co o hřbitovech ve Svobodě nad Úpou víme.

Každodenní ruch v ulici 5. května

Připusťme, že ještě žije pomyslný rodák ze Svobody nad Úpou, kterému je zhruba devadesát a nohy mu stále slouží, má dobrý zrak a jeho paměť neovlivňuje nějaký záhadný soukmenovec Alzheimer. Bude - li mít navíc chuť vydat se na kratičkou procházku po tradiční „Hauptstrasse" svého rodiště od železného mostu přes Úpu k starobylé radnici a zpět, držme se ho jako klíště, mohlo by to být nejen zajímavé, ale i poučné. Téměř v každém domě žilo kdysi několik rodin a v přízemí byly obchody, krámky, řemeslnické dílny nebo hospůdky. Některé zůstávaly na jednom místě celá desetiletí, jiné se operativně měnily podle požadavků doby. Dokáže - li se tedy náš průvodce přenést v myšlenkách dejme tomu do časů po roce 1930, kdy tudy chodíval jako školáček se zvědavýma očima a zvídavou myslí, tím líp. Zapomeňme na měnící se předpisy pro jízdu vpravo či vlevo a vykročme klasicky po směru hodinových ručiček neboli téměř shodně s číslováním domů, ve kterém byl tenkrát ještě relativně tradiční pořádek. Dnes je nutno přičíst v historickém centru k původnímu číslu hodnotu 400. A pro přehlednost si do závorky uvedeme i současný stav.

Bylo - nebylo. Jak ten čas letí! Ale spíš bylo, milé děti. Kdesi, za vysokými horami a hlubokými lesy, v malebném údolí městečko je. Něco si o něm dneska vygooglujem. Kde jsou ty hory, kde je ten les? Jak se tam žije? Jaká je nedávná jeho historie. A proč je tak málo sdělná, jindy tak pestrá a mnohomluvná, matka nejednoho zdroje - Wikipedie? Na co nestačí ani hlava dědova, kronika na věky věků uchová. Tak seďte tiše jako myšky, něco vám přečtu z té tlusté knížky. Předkové ji pro vás začali psát, poprvé česky po roce devatenáct set padesát.

Bernatschek jako Bernatschek. Hodinky jako holínky - obojí se natahuje. Nedávná přednáška Mgr. Petra Fuxy v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově na ožehavé téma působení Werwolfu v roce 1945 na Trutnovsku a Broumovsku s podtitulem - Skutečnost, nebo mýtus? - vynesla znovu na světlo i rozporuplný příběh učitelky Olgy Bernatschekové z Velké Úpy. A s ním pochopitelně, alespoň pro mě, tradující se nejasnosti z jejího rodinného zázemí. Především fatální záměnu jejího otce a bratra se stejným jménem Heinrich Johann Bernatschek. Oba byli vystudovaní učitelé a oba si nechali říkat Hans. Bernatschek senior měl ve stolní společnosti „Ecke Freiheit" spolkovou přezdívku (volně přeloženo) Hans nemluva a zemřel už v roce 1912, junior zmizel na jaře 1945 jako pára nad hrncem a je od té doby údajně pohřešován. Písemné prameny, jako sčítací archy a adresáře jsou jen ze staršího období a ani v pozdějších německých pramenech, včetně přepečlivých internetových genealogických stránek Siegharta Rinda, který má na region Podkrkonoší úzkou osobní vazbu, není jednoznačně jasno. A pak si ty „Bernáčky" člověk nemá plést. Jenže pořádek být musí! Nebo by aspoň být měl. Nikdo jiný to asi neudělá, tak se o to teda pokusím:

...ale mohl by být, namítne věčný optimista. Neskrývaná nostalgie a trochu i závist dýchne na diváka z náhodně objeveného obrázku, ve kterém by jen hodně staří pamětníci ze Svobody nad Úpou poznali výřez z barvami hýřící scenerie systematicky budovaného parku u vily nejvýznamnějšího místního podnikatele Prospera Piette - Rivage. A jen velký znalec poměrů by si odvážil tipnout autora, kterým je s největší pravděpodobností snaživý a nesmírně plodný maršovský malíř Heinrich Bernatschek, podepisující svá díla jako Hans. Narodil se 4. 8. 1894 v Janských Lázních a od roku 1945 je pohřešován. Jeho práce jsou velmi často připisovány jeho stejnojmennému otci, Heinrichu Johannovi (*3. 11. 1869 v Bernarticích), který učil na Pietteho původně soukromé škole v Maršově I., kde v čp. 82 v roce 1912 zemřel. K určujícím indiciím patří nejen to, že měl autor díky rodinnému zázemí k papírenskému podnikateli blízko, ale i srovnání s jeho rozměrným obrazem Maršova I. se školou a kostelem sv. Josefa, který je v majetku potomků vzácného člověka, šlechtice a humanisty, osvíceného podnikatele a mecenáše, „otce Krkonoš" a budovatele uvedeného parku.

Mezi historickými knižními značkami svobodských čtenářů je stále co vybírat. Několik zajímavých exlibris již bylo v této rubrice během let publikováno. Většinou šlo o výtvory pilného maršovského učitele Hanse Bernatschka, který si tak nejspíš přivydělával k tradičně hubenému kantorskému platu. Vedle kumpánů ze stolní společnosti Ecke Freiheit, rodinných příslušníků a kolegů ze školy, vytvořil majetnickou značku do knih i pro řadu místních podnikatelů. Jednou z nich je uvedený exemplář. Jeho zajímavou předností není ani tak diskutabilní umělecká hodnota, ale vkomponovaná firemní značka prosperující strojírny, založené původně jako umělecké zámečnictví v roce 1893.

Meteorologické jaro začíná bez ohledu na počasí 1. března. Toho dne se slovanská bohyně mládí, života a lásky, věčně dospívající a skotačivá Vesna ujímá své tříměsíční vlády a pranic se neohlíží na námitky bradatých astronomů, kteří se ji snaží o celých dvacet dnů ošidit. Nastává čas rašení, symbolicky započatý břízou a mláďat většiny živáčků v přírodě. Ideální čas věnovat pozornost dětem. Od poťouchlého autora libujícího si v historii však v rubrice příznačně nazvané Střípky z dějin nic prvoplánového nečekejte. Dětičky, které dnes díky laskavosti jedné svobodské rodačky předkládám, si už dávno měsíc co měsíc chodí na poštu pro důchod. Dcera někdejšího poválečného nástupce vyhlášeného místního fotografa Josefa Jeschke z atelieru u kostela, pana Jindřicha Černého, známého pod dětskou přezdívkou Mojda, paní Hana Marková mi poslala několik zajímavých fotografií ze začátku 50. let minulého století.