Freiheit

Stejně nepatřičně jako příslovečná podvržená snůška kukačky do hnízda drobných ptáčků zpěváčků působil netypický dům číslo 66 na náměstí ve Svobodě nad Úpou. Mezi historickou zástavbou řadových přízemních renesančních městských domů s jednoduchou dřevěnou lomenicí předsazenou na sloupech podloubí, nesoucích v sobě neskrývaný odkaz gotického tvarosloví přenesený ze sousedního Slezska, společnou především pro hornická města východních Krkonoš - Vrchlabí, Žacléř, Svobodu nad Úpou a částečně i Černý Důl - podobajících se svým jednoduchým svislým bedněním štítů, zdobených po přestavbách následkem častých požárů nanejvýš střídáním svislého a šikmého kladení prken doslova jako vejce vejci, je nezvyklý tvar barokního štítu krajně neobvyklý a ojedinělý. Žádný jiný není na dochovaných fotografiích ve Svobodě doložen.

Hudebně vzdělanějším ctitelům popíku se jistě prvoplánově vybaví populární těleso pilotované frontmanem Jiřím Macháčkem, roduvěrným Trutnovákům, absolventům základní školy „U letadla" zas vypreparovaný památník čs. letců, který nakrátko vystřídal sovětský tank po jeho slavném sejmutí z piedestalu u bývalého ONV v roce 1968 a neslavném instalování o rok později vedle školní budovy. Je tu však ještě třetí možnost, při které zajiskří očička všem klukům od dráhy. Někdejší chlouba sovětského letectva, trysková stíhačka MiG 15 s šípovými křídly z konstrukční kanceláře dvojice Arťom Mikojan a Michail Gurevič, vyráběná licenčně v mnoha dalších státech včetně českých závodů Aero Vodochody, se od zavedení do výroby koncem čtyřicátých let stala jedním z nejrozšířenějších proudových letounů ve světě. Stroje s pěticípou hvězdou na trupu slavně vítězily (ale i padaly) v řadě válečných konfliktů počínaje válkou v Koreji, přes boje o Suezský průplav až po Vietnam. „Patnáctky" postupně ve výzbroji armád nahradily modernější konstrukce s pořadovými čísly 17, 19, 21 atd a jejich nespočetné modifikace.

Starobylá krkonošská obec Horní Maršov pořádá svou tradiční srpnovou pouť zasvěcenou svátku Nanebevzetí Panny Marie s bohatým programem letos v rámci oslav 550. výročí první písemné zmínky o osídlení v místě. Sobotní pouti předcházelo páteční hojně navštívené slavnostní otevření celkově opraveného hřbitovního kostela, jednoho z nejstarších v regionu, připisovaného slavnému italskému staviteli Carlo Valmadimu. DOTEK - Dům obnovy tradic, ekologie a kultury zřízený střediskem SEVER v nedávno obnovené budově barokní fary nabídl k výročí zajímavou výstavu. Pestrý kulturní program provázející oba dny, v němž jako příslovečná pralinka na dortu září „Maršovský příběh", pásmo se zpěvy v podání maršovských ochotníků věnované různým historickým etapám z dějin obce, barvitě jistě zdokumentovali početní fotoreportéři v čele s Pavlem Křivkou na jehož stránky míří i většina odkazů. Drobnost na památku z pouti v podobě perníkového srdce, malovaného porcelánu, suvenýrů nejrůznější provenience až po ten zkažený žaludek z nadměrné konzumace cukrové vaty, piva a řetízkového kolotoče si jistě podle svého gusta odnesl každý. Mě stačí zážitky! Jako třeba vystavení pamětního listu se znakem a pečetí nabízené sympatickou dvojicí ze Studia bez kliky z podhradí bájného hradu Helfštýna na Moravě. Sám principál Roman Prokeš osobně na ručním lisu tiskl a kaligrafickým písmem pohotově vepsal text na přání, zatímco jeho půvabná společnice Pavlína Wolfová uhrančivýma očima obluzovala čekající, až si zakoupili hliníkové odražky vzácných mincí za celé „pouťové" kapesné. (Originální ruční tisk je pochopitelně černobílý. Virtuálně jsem ho barevně „zprznil" jen pro to, aby vedle zlatem a stříbrem hýřícího plakátu nevypadal tak stroze).

V úterý 26. července 2016 na svátek svaté Anny byly do makovice věžičky bývalé hřbitovní kaple na svobodském hřbitově slavnostně uloženy při dokončování její opravy drobné upomínkové předměty, současné dokumenty, regionální noviny, pohlednice, fotografie a platné kovové oběživo včetně pamětní listiny a seznamu všech vložených památek. Akce byla pečlivě fotograficky zdokumentována pro kroniku i pro místní noviny. Bývá nepsaným pravidlem, že když po letech při nějaké podobné příležitosti následující generace tubus v makovici otevřou, najdou i nějakou drobnost mimo zápis. To většinou jakýsi nevýznamný bezejmenný nýmand, obecní posluha nebo klempířský tovaryš, zanechá nepozorovaně stopu, že byl taky při tom. Může to být dlouho připravovaný pamflet na obecní zastupitelstvo, spontánní postěžování na nelidského mistra včetně jeho nelichotivé karikatury, nebo jen narychlo sehnaná kartička s monogramem.

Chybovat je lidské. To věděli už staří Řekové i Římané a písemně zaznamenal Seneca starší. Latiníci jistě doplní, že i s druhou částí moudrého úsloví - trvat na omylu je hloupé - ho často užíval ve svých projevech filosof, politik a pohotový rétor Cicero, významný křesťanský spisovatel svatý Jeroným a řada dalších učenců starověké antiky. Některé omyly jsou však systematicky vyhledávané a ceněné, především mezi sběratelskou cháskou určitých oborů. Například numismatici hodnotí každý zmetek, který unikne oku kontrolora v mincovně a dostane se do peněžního oběhu, jako vzácnou variantu, jejíž finanční ocenění někdy několikanásobně převyšuje dokonalý odražek. Stejně tak notafilisté pečlivě zkoumají každou bankovku, jestli nemá náhodou pootočený vodoznak, nebo při tisku špatně nastavený číslovač. Nemluvě o filatelistech. Ti dokážou o deskových vadách jedné jediné známky, konkrétně třeba červené 10 haléřové z počátků Československé pošty od Alfonse Muchy se siluetou Hradčan (abychom zůstali na domácí půdě) pořádat dlouhá symposia. I sběratelům pohlednic už jistě prošla rukama nejedna kuriozita vzniklá vlastně omylem. Názorně se to nechá dokumentovat i na několika příkladech svobodských „čumkaret". Hned čtyři popletené exempláře jsou z období druhé světové války, kdy Svoboda nad Úpou s celou oblastí tak zvaných Sudet patřila k německé Třetí říši. Shodou okolností jsou všechny z vydavatelství Walter Staudte v dnešní Jelení Hoře.

Těm spoluobčanům, kteří občas zajdou na svobodský hřbitov, jistě v poslední době neunikl zvýšený stavební ruch. Po generální opravě západní části obvodové hřbitovní zdi, prováděné v minulém roce, se v letošním jaru dočkala i část u hlavního vchodu, včetně budovy bývalé márnice. Letitou patinou pokrytá makovice na štíhlé věžičce spustila lavinu dohadů o jejím chybějícím zakončení. Sháňka po dobových fotografiích bohužel nepřinesla jednoznačnou odpověď. Byl na úplném vrcholku nevelké věže, dosedající na střešní hřeben osmibokou otevřenou lucernou, původně vybavenou i zvonkem, prostý kovový křížek nebo jen dřevěná hrotnice? Či snad dokonce větrná korouhvička? Po rozhodnutí, že věž bude za účelem výměny uhnilých dřevěných částí vazby snesena jeřábem a opravena na zemi, bylo již naprosto zřejmé, že se docela objemná makovice otevření nevyhne. Co kdyby byl uvnitř uložen důležitý vzkaz předešlých generací - nějaký drobný předmět nebo listina dokumentární hodnoty, což bývá v podobných případech téměř pravidlem. Ve středu 18. května v pravé poledne byla makovice za účasti svědků s fotoaparáty v pohotovosti v napjatém tichu otevřena. Překvapení jako v srpnu 1966 u otevření makovice z věže staré radnice se ale nekonalo - tentokrát byla prázdná. Dušičkové téma se tak dostalo na červnové stránky a jistě neuškodí osvěžit si v paměti, co o hřbitovech ve Svobodě nad Úpou víme.

Každodenní ruch v ulici 5. května

Připusťme, že ještě žije pomyslný rodák ze Svobody nad Úpou, kterému je zhruba devadesát a nohy mu stále slouží, má dobrý zrak a jeho paměť neovlivňuje nějaký záhadný soukmenovec Alzheimer. Bude - li mít navíc chuť vydat se na kratičkou procházku po tradiční „Hauptstrasse" svého rodiště od železného mostu přes Úpu k starobylé radnici a zpět, držme se ho jako klíště, mohlo by to být nejen zajímavé, ale i poučné. Téměř v každém domě žilo kdysi několik rodin a v přízemí byly obchody, krámky, řemeslnické dílny nebo hospůdky. Některé zůstávaly na jednom místě celá desetiletí, jiné se operativně měnily podle požadavků doby. Dokáže - li se tedy náš průvodce přenést v myšlenkách dejme tomu do časů po roce 1930, kdy tudy chodíval jako školáček se zvědavýma očima a zvídavou myslí, tím líp. Zapomeňme na měnící se předpisy pro jízdu vpravo či vlevo a vykročme klasicky po směru hodinových ručiček neboli téměř shodně s číslováním domů, ve kterém byl tenkrát ještě relativně tradiční pořádek. Dnes je nutno přičíst v historickém centru k původnímu číslu hodnotu 400. A pro přehlednost si do závorky uvedeme i současný stav.